V hlavní roli železnice

Musí být dráha ve filmu za každou cenu vždy autentická? Vždyť filmy se netočí pro rýpavé oko drážních fandů a železniční reálie obvykle bývají jen pozadím, které 99,9 procenta diváků vnímá jen napůl. Přesto se při natáčení musí vždy přistoupit aspoň k minimální úpravě vozidel, přeznačení budov, nápisů, případně i návěstí a návěstidel. Jistý tradicionalizmus železničního prostředí (samozřejmě kromě koridorů a modernizovaných či nových stanic) navodí vcelku bez větších úprav snadno a levně atmosféru 60. let nebo první republiky. Po dosazení nějaké té výzdoby lze „předstírat“ i léta německé okupace a se zamhouřením očí i c. k. mocnářství.

Umíte nad chybou zamhouřit oko?

Co ale mohou tvůrci dělat, když dostanou požadavek na německý vlak za války a k mání je jen parní lokomotiva 354.1 ve vzhledu odpovídajícím stavu ze 70. letech 20. století? Tak se jednoduše mašina převlékne! Zabarví se označení vlastníka, tabulka s Kryšpínovým číslem se nahradí číslem Německých říšských drah (třeba 77 056), dosadí se velkoněmecká orlice, popřípadě velké bílé V na dýmnici a někdy se na komín s korunkou dá plechové cosi nápadně připomínající starobylý jiskrojem.

V minulosti často „natáčela“ tehdy ještě provozuschopná poválečná zelená Pětasedma 475.1142. Její kolínští opatrovatelé vozili falešná čísla z předválečné lokomotivy 486.0 a na parní dómy připevňovali zvláštní soustavu plechů tak, že vcelku snadným zásahem se z lokomotivy z 50. let stala předválečná rychlíková krasavice. Podobné to bylo a je u vozů. Samozřejmě nad detaily se musí více či méně zamhouřit oko, ale přiznejme si, která prostředí ve filmech jsou dokonalá? Jak třeba hodnotí nekonečné TV seriály z ordinací opravdoví lékaři? Jak kdysi kdosi prohlásil, nejlépe se markýruje takové prostředí, které si už nikdo nepamatuje.

Když brzdy překážejí scénáristům

Přemýšleli jste o tom, proč se často v železničních filmech v době, kdy existuje tlaková brzda, vyskytuje problém, že nějaký vlak nejde zastavit? To by musela být nějakým způsobem vyřazena z činnosti včetně brzy záchranné. Děj (jinak skvělého) katastrofického filmu Přejezd Kassandra se točí kolem toho, že do dálkového vlaku křižujícího Evropou, je zavlečen neznámý virus. Cestující jsou uzamčeni a vlak odeslán na zrušenou trať v (tehdy komunistickém) Polsku. Nemohou ale vlak zastavit. Přitom snad i malé dítě ví, že v 60. letech, stejně jako dříve, stačilo zatáhnout za záchrannou brzdu či jakkoli přerušit brzdové potrubí či hadice a vlak zastavil! Podobnou bizarní akční scénku nabízí rozpojení vlaku za jízdy ve Fantomasovi. Ale nevadí, jeden z trojice proslulých filmů díky tomu ukazuje jedinečné pohybové záběry parního lokálkového vlaku. Na své si přijdou i milovníci aut – no posuďte sami, co takový létající citroën?

Na osvědčená nádraží se filmaři rádi vrací

Měl jsem tu čest spolu se stovkami spolužáků stanout v roce 1984 v komparzu pro film Zastihla mě noc Juraje Herze. „Hráli“ jsme rakouské vojáky, kteří se v zavřených vagonech vracejí v roce 1918 z fronty do Prahy. Spíš než scény (na hlavní herečku ani nešlo přes davy postav dohlédnout) mé kolegy zajímalo hlavně to, jak si odskočit na pivo a kolik bude činit honorář. Mě tehdy dřel nalepený umělý knírek, lidi od produkce opakovaně honili „vojáky“, aby si každý zkontroloval, zda nemá náhodou na rukou hodinky. Přes všechny výstrahy a přípravu se scéna příjezdu točila snad osmkrát. Prostě nekonečné čekání na akci a mnohonásobná opakování.

Velmi často pro historické drážní lokace městského nádraží bylo používáno nádraží Praha-Dejvice. Scénku chytání autobusové drezíny se svázanými vězni do hromady peřin ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný zná snad každý (ve skutečnosti byly nárazy vozítka docela tvrdé a holohlaví statisti z opakování této scény rozhodně nadšení nebyli). V Dejvicích vznikal i Poslední vlak, seriál Třicet případů majora Zemana a bůhvíkolik dalších snímků. Osvědčené lokace bývají využívány opakovaně.

Praha si zahrála Paříž i Moskvu

Kdysi se i ke mně dostal dotaz pocházející od filmových tvůrců, zda v Česku neexistuje nějaké vhodné místo, kde vedle trati vedoucí do tunelu vede ještě šturcová kolej končící u tunelu. Požadavky na lokace jsou někdy naprosto nevyzpytatelné, bizarní nebo nelogické. Troufám si tvrdit, že drtivá většina odjezdových, příjezdových a vítacích scén se točila na pražském hlavním nádraží, nejvíce na dnes už neexistující 13. koleji nejblíže budově. Wilson se „jen jako“ jmenoval od Berlína přes Paříž až po Moskvu.

Údiv na tváři cestujících vyvolalo, když při jednom filmování ještě za dob socializmu připevnili (s patřičným předstihem) na halu tabule s nápisem Praha Wilsonovo nádraží. Že by se vracely zlaté prvorepublikové časy? Ale nakonec v Praze bývali a jsou obyvatelé i návštěvníci zvyklí na lecjaká překvapení, tak je jistě nešokovalo, když po Praze-Vršovicích běhal herec Tom Cruise a u druhého nástupiště hlaváku stálo „černohorské“ Pendolino pro film Casino Royal.

Nejsme žádní zloději

V některých „železničních“ filmech jsou bohužel zaměstnanci dráhy představováni jako „socky“ na pomezí kriminálu. Příkladem může být závorář (ale také zloděj a gambler) v podání Vladimíra Javorského ve filmu Poupata z roku 2011. V sedmém díle seriálu Černí baroni z roku od Juraje Herze zase dojde k absurdnímu zobrazení záchrany vína z vykolejené italské cisterny „pétépáky“ na nočním nádraží televizního Nepomuku. Zaráží už jen to, jakou raketovou rychlostí se natěšení vojáci dostali z kasáren na Zelené Hoře na vzdálené nádraží.  Na místě není vidět žádná lokomotiva. Co nějaký dozor tehdejšího SNB? Vrcholem nevkusu je výpravčí, představovaný hercem Erikem Pardusem, který se s posunovačem v klidu v dopravní kanceláři s důstojníky ve službě opíjí. To prosím v padesátých létech! Což by byl samozřejmě vážný přečin i dnes.

Stačil by odborný poradce

Díky nereálným, až fantaskním požadavkům štábu, případně i díky prostým chybám se ve filmu objevují zásadní faktické chyby. Například v normalizačním snímku Svět otevřený náhodám si režisér Karel Steklý na ústeckém hlavním nádraží nevšiml nové elektrické lokomotivy v pozadí, ač je děj zasazen do třicátých let. V příběhu Levé křídlo, který vznikl v roce 1983 a odehrává se za Protektorátu, se na loděnickém nádraží mihne zbrusu nové návěstidlo AŽD. Odborní poradci asi neměli dobrý den při natáčení seriálu Vyprávěj, který si na vytvoření historické atmosféry vyloženě zakládal. V prvních dílech totiž postava, kterou ztvárnil Svatopluk Skopal, pracuje – na konci 60. let! – v dílně vršovického lokomotivního depa a za ním je možno vidět Žehličky a Kocoury. Tyto stroje se přitom v oné době ještě ani nezačaly vyrábět.

Dají se za jízdy otevřít dveře?

Někdy by přitom pomohla filmařům jen drobná (a levná) úprava. Například u seriálu Krev zmizelého z roku 2005 stačilo na morový vůz řady 830 dosadit správná čísla. Daleko větší nesmysl vznikl při natáčení seriálu Hop nebo trop (2004), kdy řádové sestry naskakují za jízdy do rozjíždějícího vlaku. Jenže ten je tvořen vozy řad 810 a 010 a snad i malé děti vědí, že u nich jsou pneumaticky uzavíratelné dveře, které po odjezdu nejde otevřít. Možná tam původně měla být klasická souprava s lokomotivou, ale nepodařilo se jí sehnat.

Řada železničních záběrů ve filmech postupně získala i dokumentární hodnotu. Za uběhlé roky nebo dokonce desetiletí se totiž snímané místo dramaticky změnilo, takže divák znalý věci se nad filmem rozesmutní nebo podiví. Velký význam pro lokomotivní nadšence má pochopitelně každý snímek, kde je nějak obstojně zachycena některá z méně známých řad. Může se proto stát, že i film s nízkou uměleckou kvalitou přinese nevšední zážitek. Zachycené železní záběry totiž mohou uzrát jako dobré víno.

Výběr z železničních scén v českých filmech

- Ostře sledované vlaky (Loděnice u Berouna)

- Kalamita (Liberec, Dolní Polubný a tratě okolo Tanvaldu)

- Na kolejích čeká vrah (Praha hl. n., ZC VUZ Velim, opravny ŽOS Bubny)

- Lásky jedné plavovlásky (Zruč nad Sázavou zastávka)

- Železný dědek (Praha-Smíchov, Vršovice, trať 173 aj.)

- Samorost (Rychnov u Jablonce nad Nisou)

- Marečku, podejte mi pero (Roudnice Hracholusky, vlečka Agrostroj)

- Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (Žatec západ)

- Hlídač číslo 47 (Křimov)

- Vlak do stanice nebe (Povážská lesní železnice)

- Poslední vlak (Praha-Dejvice)

- Hartova válka (Zvoleněves, cukrovar)

- Tmavomodrý svět (Kácov)

- Expres do Norimberka (trať Praha – Cheb)

- Obsluhoval jsem anglického krále (Liberec)

Stovky dalších lze propátrat třeba s pomocí webu Filmovamista.cz a www.loko-film-tv.cz.

Martin Klein hledá vlaky ve filmu

Patříte mezi milovníky filmu, popřípadě televizních seriálů a vychutnáváte si v nich scény ze železničního světa? Potom vám představíme dvaatřicetiletého Martina Kleina z Rakovníka, nadšence, který začal systematicky připravovat webové stránky Čs. železniční vozidla ve filmu a seriálu. Na počátku jeho hobby možná byla mašinka se třemi vozy v měřítku H0 zděděné po bratrech, inspirace v podobě dvojdílných Železničních návěstí s předpisy D1 zakoupených jednou v salonku ve Stochově, modely mašinek v muzeu v Lužné a bedlivé pozorování vlaků a lokomotiv při cestách na stochovské učiliště. V roce 2010 zkusil filmografické statistiky českých a slovenských filmů sepsat z hlavy do počítače a vyznačit si v nich hnací vozidla, jež tam „hrají“. Později doplnil lokace a dítě jménem www.loko_film_tv.cz bylo na světě.

Martin Klein nevlastní řidičský průkaz a cestuje výhradně vlaky Českých drah. Údaje o českých a slovenských filmech sbírá například z placených kanálů Kino CS a CS film, kde lze vidět i převážně zapomenuté nebo politicky angažované snímky, které na veřejnoprávních kanálech neuvidíte. „Jde mi i o to, abych film viděl bez reklam, s neosekaným začátkem a koncem, abych změřil jeho přesnou stopáž,“ říká Klein. Při svém koníčku, který mu zabere dost času, se také dostane k železničním scénám a hodnocení jejich věrohodnosti.  „Lze pochopit, že ne vždy mohou být drážní reálie přesně zasazeny do odpovídajícího období, ale musí se zjednodušovat a naznačovat,“ vysvětluje s tím, že za podařené snímky z tohoto hlediska považuje proslulou Kalamitu od Věry Chytilové nebo Radost až do rána (1978) s Josefem Somrem.

Martin Klein upozorňuje i na fakt, že filmy obsahují i záběry míst, která dnes už neexistují nebo se dramaticky změnila. Například pražské nádraží Těšnov uvidíte ve snímku Ledové moře volá z roku 1961 nebo provoz v Doupově ve filmu Konec srpna v hotelu Ozón. Pokud se zastaví doprava na trati 162, budou vzácné záběry z televizní inscenace Osudové peníze (z roku 2010). „Třeba v tamním zanikajícím nákladišti Trojany by se dalo levně natočit dost záběrů do post katastrofického příběhu,“ vybízí Klein.

Součástí této práce je i pátrání po železničářských „záhadách“. Diskutéři na webu například řešili, která tendrovka vystupuje v Ostře sledovaných vlacích.. Zda 524.1, 423.0 nebo dokonce poválečná 433.0. „Nakonec se to objasnilo ve prospěch té třetí řady. Nyní mě například zajímá, které nádražíčko se vydává za filmový pohraniční Rosenfeld ve filmu Kdo se bojí, utíká z roku 1986 od mého jmenovce režiséra Dušana Kleina. Třeba se někdo znalý ozve.“ Pokud se o téma železnice ve filmu (a televizi) zajímáte, podívejte se na zmíněné webové stránky. Martin Klein uvítá všechny vaše podněty na doplnění nebo opravu zveřejněných údajů.