Vlakvedoucí se stal hned dvojím zachráncem

Dvacátého června letošního roku vypadalo po dojezdu rychlíku 984 z Brna na pražské hlavní nádraží všechno úplně normálně. Vlak opustili poslední cestující a na peroně zůstala jen vlaková posádka, která měla odbavit soupravu na Odstavné nádraží Jih. Ve chvíli, kdy dostal strojvedoucí souhlas k odjezdu na ONJ, zažili všichni na nástupišti horké chvíle. „V jeden okamžik jsem zahlédl, jak mezi vlakovou soupravu a nástupiště spadla nějaká cestující. Kolega průvodčí se rozeběhl k ní a já běžel informovat strojvedoucího, aby se hlavně nerozjížděl. Společnými silami jsme cestující vytáhli zpod vlaku na nástupiště. Zjistil jsem, že je nevidomá a navíc indisponovaná. Špatně komunikovala a byla v šoku, tak jsme přivolali záchrannou službu. Paní měla velké štěstí, že se viditelně nezranila a přežila pád pod vlak bez větší úhony. Když přijela sanitka, odevzdali jsme nevidomou ženu do péče záchranářů,“ zavzpomínal na pernou chvilku Oldřich Nejezchleba.

Nebyl to však první případ, kdy se stal svědkem pádu cestujícího do kolejiště. „Za třicet let, co doprovázím vlaky, jsem toho zažil nespočítaně, a tak ani nevím kolik jsem viděl pádů pod nástupiště díky nepozornosti či nějaké fyzické nebo psychické indispozici některých cestujících. „Většinou se to přihodí při nástupu nebo výstupu z vlaku, proto se dá reagovat poměrně rychle ještě před odjezdem soupravy, která by mohla způsobit fatální následky. Je to až neuvěřitelné, jak jsou lidé nepozorní, a tak když jsem ve službě, už hlídám pohyb lidí tak nějak automaticky,“ řekl vlakvedoucí.

Člověk je ale živ nejen prací a řada z nás má různé koníčky. Oldřich Nejezchleba ale patrně většinu lidí trumfne, protože má opravdu neobvyklé hobby. Zachráncem není jen své profesi, ale i v soukromí. Ve volném čase s manželkou a partou přátel řadu sezon zachraňují zříceninu hradu Cimburk u Koryčan na Kyjovsku, která se nachází asi jedenáct kilometrů od železniční trati 340 z Brna do Uherského Hradiště. Snahou nadšených dobrovolníků je zakonzervování stávajícího zdiva a věží tak, aby hrad dále nechátral. „Asi před čtyřmi lety jsem při jednom výletu navštívil Cimburk a viděl, že se na hradě pracuje, a tak jsem se s těmi lidmi dal do řeči a už tam zůstal,“ vysvětlil počátky svého hobby vlakvedoucí.

Hlavní je zabezpečit statiku

Základní záchrannou prací této majestátní zříceniny je statické zajištění stavby, odstraňování náletových rostlin a vyplňování spár mezi kameny speciálním pojivem, což je vápenná malta, která se podobá té původní, jež se používala před staletími. Důležitou prací jsou i opravy korun hradeb. První práce na záchraně Cimburku započaly podle Oldřicha Nejezchleba zhruba před čtvrtstoletím díky nadšeným trampům. Opravdu zásadní práce se rozjely asi před dvaadvaceti lety, kdy vznikl spolek Polypeje, který začal s konzervací a oživením této památky. Později na Cimburku prováděla výzkum středověkých malt profesorka Rovnaníková ze Stavební fakulty ČVUT v Brně. „Na základě tohoto bádání se snažíme o věrnou repliku pojivového materiálu, což se nám, myslím, poměrně dobře daří.  Hrad nám pěkně roste pod rukama. Podle mých přátel máme ale ještě tak dvacet let práce před sebou, než se dostaneme ke zamýšlenému stavu zakonzervování středověkého hradu,“ dodal  Nejezchleba.

Atrakce pro každého

Na hradě mají od loňska postavenou věrnou repliku středověké keramické pece, kde se vypaluje takzvaná zakuřovaná keramika. „Vypálenou keramiku máme nejen pro své vlastní potřeby, ale například i pro turisty, kterých projde okolo našeho hradu ročně až dvacet tisíc. Není divu, protože jde o turisticky hojně navštěvované Chřiby, kudy vede známá Cyrilometodějská cyklostezka, takže o pozornost nemáme nouzi. Ale pro tu to neděláme. Spíše pracujeme pro vlastní potěšení. Já osobně budu rád, když po mě zůstane tady na zemi nějaká hmotná památka pro další generace,“ svěřuje své pocity pan Nejezchleba, který je navíc hradním kuchařem a dobrovolně vyváří pro své kolegy a kamarády různá jídla. „Když se má uvařit třicet až čtyřicet porcí jídla v polních podmínkách, tak se nedá moc vymýšlet. Nejméně pracná a rychlá jídla jsou zapékané těstoviny nebo guláše, v poslední době sklízela úspěch i moje sekaná. A když se k nám na hradě připojí kameníci, tak u každého musím počítat s dvojnásobnou porcí, protože oni potřebují nejvíce kalorií,“ usmívá se kuchař, stavební dělník a vlakvedoucí v jedné osobě.

OLDŘICH NEJEZCHLEBA

Po vyučení na Středním odborném učilišti železničním v Jimramově v oboru Železničář v roce 1983 odchází k tehdejším Československým státním drahám jako doprovod osobních vlaků do Veselí nad Moravou. Před sametovou revolucí odchází na dva roky mimo „jízdu“ a pracuje nejprve jako signalista na stavědle v Moravském Písku, později jako traťový dělník. Po roce 1993 odchází za lepším výdělkem do stanice Praha hlavní nádraží, v roce 1995 se vrací zpět na Moravu a od té doby slouží jako vlakvedoucí v Břeclavi.