Pomáhala člověku, jehož v tunelu přejel vlak

Podle vlakvedoucí se všechno seběhlo velice rychle. Vlak prý asi půl minuty po odjezdu z hlavního nádraží, když zrovna vjel do vinohradského tunelu, velmi prudce zastavil. „Bylo mi hned jasné, že je něco v nepořádku, protože jsme zastavili po použití rychlobrzdy. To už za ta léta ježdění poznám. Hned jsem volala našemu strojvedoucímu, který mi odpověděl, že jsme přejeli nějakého muže a že už volá policii a záchranáře,“ zavzpomínala Jitka Sivuchová. „Letěla jsem jak o závod přes celou soupravu zjistit, co se vlastně stalo, neboť jsem začínala s kontrolou jízdenek v posledním pátém voze. Přitom jsem všem cestujícím nahlas říkala, že máme nehodu a aby nikdo nepanikařil, že všechny budu včas informovat, co se bude dít dále,“ dodala.

Pak už to prý šlo ráz na ráz. Vzala rychle lékárničku a podle popisu od strojvedoucího našla za druhým vozem zbědovaného padesátníka, který měl ujetou jednu nohu a byl v šoku. Povídal něco nesrozumitelně polsky, a tak se mu vlakvedoucí snažila alespoň trochu porozumět, co vlastně potřebuje. Bylo mu ale hlavně zima, měl rozbitou hlavu, krvácel a neustále ztrácel vědomí. „Bylo štěstí, že mi přiběhla na pomoc dvě mladá děvčata, která, jak jsem se od nich po chvíli dozvěděla, absolvovala kurzy první pomoci. Pořád jsme se snažili udržet toho člověka při vědomí a ptali se ho na cokoli, hlavně aby neupadl do bezvědomí, to by bylo špatné,“ popsala statečná vlakvedoucí hrůzné okamžiky po nehodě.

Minuty ubíhaly pomalu

Nejhorší podle ní nebyla ani tma či zima, byť se tragédie odehrála hluboko v tunelu, ale nekonečných zhruba deset minut, než na místo dorazili záchranáři a hasiči. Každá minuta, jak říká, trvala snad hodinu. „Čas se nekonečně vlekl,“ doplnila Jitka Sivuchová. Snažila se dělat všechno podvědomě a nemyslela na nic jiného, než jak vážně zraněného a naříkajícího člověka zachránit. „Jsem přesvědčena, že by to udělal každý z mých kolegů, určitě nejsem výjimka,“ řekla skromně. Zdůraznila, že je moc vděčná za další pomoc a podporu obou dívek, na které si v tom chvatu a stresu zapomněla vzít kontakty. „Tak snad jen, kdyby se dostaly k tomuto vydání Železničáře, ráda bych jim jeho prostřednictví poslala na dálku ještě jednou dodatečné a velké díky,“ vyjádřila přání.

Po příjezdu hasičské záchranné služby a zdravotníků, kteří si sraženého muže převzali do své péče, dostala vlakvedoucí pokyn od velitele zásahu požádat všechny cestující z celé pětivozové soupravy, aby se přemístili do zadního vozu. Odtud je pak hasiči evakuovali z tunelu směrem k hlavnímu nádraží. „Velice mi v tu chvíli pomohli naši síťoví dispečeři Českých drah, kteří byli empatičtí a dokázali ochotně zajistit většině cestujících další spoje, byť třeba s několika přestupy. Byla to důležitá pomoc, protože šlo o poslední noční spoj z Prahy, který už zpravidla nikde nemá přípoje,“ vysvětlila Jitka Sivuchová.

Za týden tři příhody

Je to takřka neuvěřitelné, ale loňský říjen byl pro tuto sympatickou ženu opravdu nešťastným obdobím. Během několika málo dní pomáhala kolegyni na pokladně oživovat zákaznici, která zkolabovala při nákupu v jednom z českotřebovských supermarketů a do třetice hned další týden byla svědkem mimořádné události na rychlíku Pardubice – Liberec, který právě doprovázela. Oproti nehodě v pražském tunelu se naštěstí jednalo o relativní drobnost – někdo hodil kámen do okna vagonu a rozbil ho, ale naštěstí nikoho nezranil. I tak už toho na vlakvedoucí v tu chvíli bylo mnoho.

„Někdy se toho semele během relativně krátké doby příliš. Snažím se to vše eliminovat. Nikoli prášky, ale cvičením. Hodně se také věnuji své sedmileté dceři a jejím koníčkům – tenisu a tancování. To mě vždy spolehlivě přivede na jiné myšlenky,“ popsala na závěr recept proti stresu Jitka Sivuchová.

JITKA SIVUCHOVÁ

Po vyučení nastoupila v roce 1989 do jednoho z trutnovských textilních závodů jako švadlena. V roce 1992 odešla k tehdejším ČSD, kde začala pracovat jako průvodčí, a od roku 2002 vykonává službu vlakvedoucí.