Ovládá motoráky i hru na ukulele

René se narodil sice v havířovské porodnici, ale už jako úplně malého ho rodiče převezli do Frýdku-Místku, kde vyrůstal. Ve dvanácti letech se rodina přestěhovala do Sviadnova u Frýdku-Místku, kde prožil pubertu. „Ve třinácti letech jsem držel poprvé v ruce kytaru, kterou mi koupil táta, a to byl začátek mojí hudební éry. Další kytary mi už kupovala maminka,“ vzpomíná na muzikantské začátky. Písničkář hraje výhradně vlastní tvorbu na kytaru a v posledních sedmi letech i na havajský nástroj ukulele. Na ten se naučil nejprve píseň Padá sníh, padá sníh, pojedeme na saních. A pak už to šlo samo.

Nechybí ani autobiografie

Texty Reného Součka jsou ze života i s některými autobiografickými prvky. Vypointovanými písničkami baví publikum nejen v rychlejším veselém rytmu, ale i díky pomalým a dumavým rytmům. Reného na pódiích doprovází perkusista Marek Hlosta, hrající na cajon a djembe nebo také melodiku. V roce 2012 vznikla písnička Fajne-Mjesto popisující, jak autor vnímal okolní realitu. „V tu dobu jsem hrál na Fajném festivale ve Frýdku-Místku a k mojí písni se přidalo asi 150 lidí. Od té doby se šířila, nejprve se stala hymnou neoficiální, a od roku 2016 dokonce hymnou oficiální. Skladba obsahuje různé malé příběhy nás obyčejných lidí pocházejících z Frýdku-Místku. Možná proto je tak oblíbená,“ vysvětluje René.

Cédéčko s názvem Fajne-Mjesto se vyprodalo během jediného roku a vzhledem k tomu, že na koncertech neměl René už co nabízet, objevila se otázka, zda by nebylo vhodné nahrát nový disk. „Jelikož jsem písně na novou desku měl, nebylo o čem přemýšlet. A tak jsem letos na jaře vydal nový titul s názvem Sto tisíc slov. Dlouho jsem nepřemýšlel ani o tom, kdo mi desku pokřtí. Jaroslav Samson Lenk mi zprostředkoval milovanou kytaru, takže volba byla jasná a stal se kmotrem. Navíc si oblíbil mé písně i Jarek Nohavica, což vyústilo ve společný koncert, kde jsme se střídali, píseň po písni. Proto mi Jarek pokřtil CD na druhém křtu v Ostravě v klubu Heligonka.“ 

Vášeň pro vlaky od mala

K železnici Reného přivedla babička, jež pracovala v ostravském lokomotivním depu. Jako malého ho nechala svézt na lokomotivě – a bylo rozhodnuto. Po základní škole René odešel na železniční učiliště v Ostravě a vojnu si odkroutil u železničního vojska.  „Asi by bylo divné, kdybych se z takového prostředí stal najednou třeba autobusákem,“ směje se René. K Českým drahám přišel od jiného dopravce, kde pracoval v nákladní dopravě jako vlakvedoucí a vozmistr. U ČD se momentálně zacvičuje na motorových lokomotivách a jednotkách různých řad – od Adély přes RegioNovy až po Brejlovce. „Elektriky jsou pro mě zatím jakási vyšší dívčí. Být strojvedoucím pro začátečníka znamená nakoupit spoustu podpůrných prostředků na paměť, třeba ginkgo bilobu nebo lecitin, to jsou nezbytnosti, zvláště je-li vám už přes čtyřicet. Co se týče zácviku, tak samotné řízení mašiny by ještě šlo, ale toho učiva kolem na zapamatování je opravdu strašný ranec,“ svěřuje se s nelehkým údělem. V minulém zaměstnání ho nejvíce písní napadlo, když pracoval jako staniční dozorce na stavědle, především na nočních směnách. „Nikdy jindy jsem neměl takový klid a čistou hlavu. Jako strojvedoucí v práci už ale asi nenapíšu nic, protože tam budu mít dost co dělat. Musím dávat pozor na spoustu věcí, a hudba proto půjde stranou,“ dodává.

A jak se dostane Slezan z Frýdecka až do jižních Čech? Odpověď je jednoduchá. Šlo o lásku. „Moje dívka, dnes již manželka, pocházející z Českých Budějovic si přála, abych byl víc doma a nebyl pořád jednou nohou někde na cestě mezi Frýdkem a Budějicemi. K tomu se naskytla příležitost udělat si kurz strojvedoucího, což bylo odjakživa mým snem, a situace se vyřešila,“ říká René. Navíc v jižních Čechách vládne podle něj větší pohoda. Na Ostravsku se prý jede, obrazně řečeno, na normy – jak není „narubane“, tak je po „premiach“. „Ale vtipné je, že třeba v depu v Plzni mi dodnes nevěří, že s mým „kratkym“ přízvukem bydlím u Českých Budějovic. Každou chvíli se mě pořád někdo ptá, odkud jsem, to slyším několikrát denně. Na provozní jednotce v Budějovicích jsou skvělí. Už se mně pomaličku obrušuje i můj „kratky zobak“, tedy spíše prodlužuje. To mi říkají hlavně lidé z Lašska, ti to vnímají nejvíce,“ říká na závěr René Souček.

RENÉ SOUČEK

Pracuje na železnici od roku 1990. Začínal jako mechanik opravář kolejových vozidel. Postupně vystřídal profese posunovače, vedoucího posunu, vlakvedoucího, staničního dozorce a vozmistra. V roce 2016 nastoupil do kurzu na strojvedoucího v Provozní jednotce České Budějovice DKV Plzeň. Ve svém volnu se věnuje hudbě.