Když se vlakem prchalo za železnou oponu

Československé státní hranice byly vojenským způsobem chráněny už od únorového komunistického puče v roce 1948. V říjnu stejného roku navíc přijalo Národní shromáždění zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který pamatoval na ono neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu kvalifikoval jako trestný čin. Jen mezi lety 1948 a 1951 však uteklo asi pětadvacet tisíc lidí.
Výstavba zátarasů však začala na začátku roku 1951, naplno fungovaly od roku 1952, přičemž přechod přes zelenou hranici se tak stal téměř nemožným. Ve stejném období vznikla na základě zákona o ochraně státních hranic i Pohraniční stráž (PS). Systém přehrazení byl zcela jednoduchý a funkční. Hranici tvořily tři stěny: první, dva metry vysokou, představoval hustě zapletený ostnatý drát, druhá stěna byla mezi lety 1952 a 1965 napájena smrtícím napětím až 6 voltů a třetí sloužila jako zábrana proti zvěři. Aby toho nebylo málo, byla mezi zátarasy nasázena minová pole (do roku 1957). 

Do Basileje jen do roku 1955
Až na konci roku 1965 bylo rozhodnuto o vypnutí elektrického proudu a výstavbě nového ženijně technického zabezpečení, a to prostřednictvím jedné signální stěny, postavené však hlouběji ve vnitrozemí. Za celé období vlády komunistického režimu zemřelo na „čáře“ více než tři sta osob, hraniční pásmo nezřídka sahalo až 12 km do vnitrozemí a zakázané pásmo bylo zhruba 2 km od skutečné hranice. 
V takové situaci nebylo prakticky možné provozovat mezinárodní osobní dopravu v  rozsahu jako nyní. „Do roku 1954 dokonce jezdíval expres Praha – Basilej. V roce 1955 se vozil už jen jeden vůz, přičemž v Českých Budějovicích byl přepřažen na osobní vlak do příhraničního Summerau a Rakušané jej stáhli do Lince. Odtud pokračoval dále do Švýcarska,“ zavzpomínal v Železničáři před nedávnem Jiří Kafka, amatérský železniční historik. „V té době se ale ke slovu dostala především silniční doprava, význam drážní osobní dopravy postupně upadal. Železnice nemohla kvalitou, čistotou a rychlostí konkurovat,“ doplnil. 

Personál vykázán
Pokud už jste mohli vycestovat, tedy měli jste k pasu k mání devizový příslib a výjezdní doložku, museli jste se v příhraniční železniční stanici podrobit pečlivé kontrole. Vlaky tu podle pamětníků stávaly až dvě hodiny jen proto, aby celníci a Pohraniční stráž vybavená samopaly a doprovázená psy prošla celý vlak a důkladně zkontrolovala vše, co mohla. Železničáři zajišťující cestu museli být komunistickou stranou prověření, přes hranici mohli jezdit jen se služebními pasy. Kafka připomněl, že například v Horním Dvořišti, když byl provoz, přejelo hranici i deset lidí. 
Případů, kdy se občané snažili nelegálně překročit hranici, byla celá řada. „Ještě na našem území nastupovali agenti StB v civilu a ti měli vytipovat rizikové osoby. Jednou za mnou přišel jeden mladší a ptá se, jestli tu někoho mám, tak jsem řekl, že ne. Přesně věděli, odkud kdo jede, jak se jmenuje, kde bydlí. Přijeli jsme na Dvořiště a jeden za mnou přišel a říká, abych si vzal věci a šel z vagonu pryč. Neptal jsem se a z dopravny jsem koukal, jak se komando deseti příslušníků Pohraniční stráže nahrnulo do vlaku a vyndalo dva pasažéry, kteří se vecpali mezi nádrže na vodu ve stropním prostoru. Vůbec jsem o nich nevěděl,“ připomněl Jiří Kafka příběh z osmdesátých let, kdy byl vlakvedoucím. Estébáky a pohraničníky v uniformě, kteří přistupovali například ve Velešíně, ve vlacích doplňovali ještě pomocníci Pohraniční stráže v civilu – obdoba pomocníků Veřejné bezpečnosti (VB). „Pokud se jim někdo nezdál, zatkli ho a odvlekli na rotu,“ doplnil Jakub Sviták, bývalý důstojník PS ve druhém díle pořadu České televize Příběhy 20. století s názvem Pohraničníci. „Do osmačtyřiceti hodin muselo být rozhodnuto, jestli ho pustíme nebo se přizná. Kontráši mezitím prověřovali jeho bydliště. Jestli neprodal auto nebo barák, co dělal v práci, a když se mu nic nepodařilo prokázat a on se nepřiznal, musel podepsat propouštěcí papír (…) a bylo mu doporučeno, aby se do pohraničí nepřibližoval.“ Pokud šlo o cizí státní příslušníky zemí sovětského bloku, byli vráceni zpět do své země. 
Útěky kopečkářů, jak se lidem utíkajícím před komunistickým režimem říkávalo, anebo agentů tak byly doprovázeny nejen notnou dávkou odvahy, hrdinství, ale i jisté šikovnosti. Bohužel ale často končily nezdarem.   

Smrt vyzvědače
Zajímavý je například příběh chebského železničáře Josefa Jarošíka a jeho známého, kurýra skupiny generála Františka Moravce, Jiřího Kauera. Oba se domluvili na organizování domácího odboje, Jarošík například vybudoval systém mrtvých schránek, které se montovaly na podvozky lokomotiv. Touto cestou se pak do Německa dostávaly zprávy o systému zabezpečení hranice, rozmístění útvarů armády, ale také o náladách ve společnosti. Jarošík se však na začátku roku 1951 rozhodl emigrovat, což se mu také díky zavěšení se pod brzdová táhla lokomotivy podařilo. Po čase stráveném v utečeneckém táboře Valka u Norimberku se však rozhodl stáhnout na západ i svou manželku a obnovit systém mrtvých schránek. Akce se uskutečnila 20. dubna 1951. Ač se Kauer i Jarošík přes hranici dostali, druhý jmenovaný se při sestupování z rozjeté lokomotivy smekl a spadl přímo pod kola. Státní bezpečnost případ nevyšetřovala, neboť měla za to, že muž pod kola spadl nešťastnou náhodou. Pravdu se dozvěděla poté, co zatkla Jiřího Kauera (zemřel na popravišti v roce 1952). 
Neslavně skončil i přechod trojice mladých lidí – manželů Josefa a Margity Jansových a jejich kamaráda Zdeňka Haidera v roce 1951. Posledně jmenovaný měl s přechodem hranic své zkušenosti, neboť se neúspěšně pokusil uprchnout už v roce 1948 a měl tudíž u bezpečnosti velký škraloup. Jansovi se pro změnu nechtělo na vojnu. Pracoval v podniku, který zpracovával kaolin, a zároveň se dozvěděl, že některé vagony směřují i do Německa. Když byl jeden z těchto vagonů naplněn, ukryla se v něm i trojce uprchlíků. Vagon dále putoval přes Dalešov, Sokolov a Cheb dále do Aše. Bohužel po mnohahodinové cestě v uzavřeném vagonu byli všichni nalezení hlídkou Pohraniční stráže a následně odsouzeni. 

Dotkl se troleje
Základní vojenské službě se chtěli ve východním Německu v roce 1962 vyhnout i Hans Jürgen Bobrowski a Werner Wolfgang Schrottke. Do svobodného západního Německa chtěli utéct přes Československo. Zahrabali se tedy v nákladním voze do hromady briket a snad by se jim útěk podařil, kdyby je na nádraží v Prostředním Žlebu nenašli celníci. 
Tragicky v roce 1965 skončil případ učně z bratislavských elektrotechnických závodů Michala Kollára. Tehdy naskočil na nákladní vlak a ukryl se ve vagonu loženém konstrukcí lunaparku. Útočiště nakonec našel v člunu, tvořícím část kolotoče. Měl téměř vyhráno, neboť konstrukce trčela až k těsné blízkosti trolejového vedení a vyšplhat až na špici by mohlo téměř jistě znamenat smrt. Poté, co vlak přejel do Maďarska, Kollár se vysunul z člunu příliš vysoko a dotkl se trolejí. Byl na místě mrtev. 

Připraveni ke spánku
Skrytý ve vlaku chtěl do Vídně uprchnout i Polák Alexander Zielinsky. V sovětském expresu si v březnu 1965 vytipoval lůžkový vůz, do kterého se vloupal pomocí speciálního klíče a skryl se do skříně pod lůžkem. Petrovicemi u Karviné projel bez povšimnutí, nicméně v Břeclavi, na dohled od vytouženého Rakouska, jej vytáhli celníci. 
Útěk se nezadařil ani jeho krajanům  Jezrymu Koptonovi, Michalu Steindorovi a Jerzymu Trelovi. Ti se o necelý měsíc později vydali taktéž do Rakouska. Jejich úkryt ale byl daleko sofistikovanější. Vytvořili si totiž ve vagonu s koksem skrýš. Část nákladu vyházeli bokem a na jeho místě postavili velkou dřevěnou bednu. Do prostoru vybaveného spacími pytli, jídlem a pitím poté vstupovali otvorem v podlaze. Jejich téměř dokonalý úkryt bohužel vyčmuchal v Děvínské Nové Vsi služební pes pohraničníků.  
Skrýš v nákladním vagonu si v témže roce vytvořili i další Poláci, tentokrát Jan Ostrowski se Stanislavem Godlewskim. Úkryt si vybudovali ve vagonu s metrovým dřívím, přičemž opět vyházeli část nákladu, prostor vyztužili rozporami a přes ně navršili další klády. S vědomím toho, že vagony na hranicích obchází „pé-e-sáci“ se psy, natřeli stěny své chýše naftou. Ani to však cvičené vlčáky nezmátlo a dvojice byla na nádraží v Horním Dvořišti zajištěna. Obdobně chtěli vycestovat i polští bratři Alois a Roman Bogatzkich. V Břeclavi v roce 1974 pohraničníci odhalili i pět jejich dalších krajanů Jozefa Bugola, Gerarda Kowola, Henryka Wojcechowskiho, Mieczislawa Treciaka a Marina Poleinika. Ti se ukryli v dřevěném úkrytu pod haldou uhlí mířícím do Lince. Našli je však opět vycvičení psi. 

Útěk mezi broskvemi
Rok 1965 byl vůbec na útěky bohatý. Ve Štúrovu Pohraniční stráž zadržela trojici Maďarů v nákladním vlaku mířícím do západního Německa. Nejprve cestovali v chladírenském vozu, ovšem právě zima je rychle přesvědčila o přestupu do přijatelnějšího prostředí, mezi bedny s broskvemi. Mysleli, že mají vyhráno. Ani tento případ však neskončil happy endem. Ve Štúrovu byla trojice odhalena. Sledovala je totiž tajná policie – bratr jednoho z nelegálních cestujících totiž už dříve emigroval do Anglie. 
Vyloženou smůlu měl ve Štúrovu i další Maďar László Zsoldi, vedoucí nádražní směny v Budapešti. Úkryt si zvolil v nákladním vlaku mezi bednami čokolády. Byl tak dokonalý, že jej neobjevil ani maďarský celník. Bohužel zásobu čokolády našli zloději. Utrhli plombu, vyložili pár beden nedostatkového zboží a zmizeli. A  nezaplombované dveře pak odhalili pohraničníci a bedny přeskládali… Kromě plomby ale na sebe Zsoldi přece jen upozornil. Kouřil a nedopalky nechával ve vagonu.