Fotogalerie: Vzpomínka na železniční čundr

Horský masiv Harzu o délce 100 km a šířce 40 km je vyhledávaným cílem výletů. Mezi četnými turistickými centry a lázeňskými městečky si vzhledem k počtu obyvatel (přes 30 tisíc), kapacitě ubytovacích zařízení i dobrému dopravnímu spojení udržuje prvenství Wernigerode – tradiční východisko do Horního Harzu (Oberharz). Úzké uličky mezi hrázděnými domy zde tvoří vzájemně propojenou pěší zónu, a tak si lze v klidu prohlížet pitoreskní stavby. Mezi nimi vyniká radnice. Wernigerode nelze upřít zasloužený přívlastek „pestré město pod Harzem“.

A právě z místního nádraží vychází známá úzká dráha o metrovém rozchodu, které pohoří dalo název. Jde o nejdelší a nejvýše položenou německou úzkorozchodnou dráhu, její koleje vedou přes 400 mostů a můstků a provoz na celé délce 60 km z Wernigerode do Nordhausenu začal v posledním roce 19. století. Navíc prochází nejkrásnějšími partiemi harzké přírody až k nejvyšší hoře – granitovému masívu Brockenu (1 141 m), kam je to z Wernigerode 34 km

Křížem harzkými lesy

Zakoupili jsme si za pět marek jízdenku na jeden ze čtyř spojů, které každý den vyjíždějí na tříhodinovou pouť napříč harckými lesy. Čeká nás příjemné putování v jednom z pěti žlutočervených vagonků s odkrytými plošinami za historickou parní lokomotivou. Podle rady průvodčího v uniformě, jež během desetiletí nedoznala podstatných změn, nastupujeme do posledního vagonu, odkud je nejlepší výhled. Vlak se dává na cestu a již po čtyřech minutách brzdí. Jsme totiž ve stanici Západní brána (Westerntor). Ve městě jsou ještě další dvě zastávky: Kirchstrasse a na předměstí Hasserode.

Projíždíme sevřeným údolím říčky Holtemme a lesem se rozléhá úpění a skřípání náprav. Koleje se otáčejí takřka do protisměru a jen v nízké rychlosti je záruka, že v zatáčce o poloměru pouhých 60 metrů nevykolejíme. V následující zastávce Steinerne Renne se vlak k našemu údivu téměř celý vyprazdňuje. Od průvodčího se dovídáme, že jsme v tradičním cíli víkendových výletů wernigerodských obyvatel, odkud se vydávají pěšky ke skalním útvarům, k vodopádu a k výletní restauraci.

Okamžitě po výjezdu ze stanice nás pohlcuje šero smrkového lesa. Vlak se šplhá po příkrém svahu úzkého temného údolí. Míjíme opuštěný malý lom a téměř krokem se suneme přes jeden z řady můstků na trati. Dech se v hrdle tají při pohledu do hlubiny příčného údolí Thumkuhlental a nepříliš povzbudivě působí i vyprávění železničáře o roce 1927, kdy se celý vlak převrhl do propasti a řada cestujících zahynula. Čeká nás ještě tma 70 metrů dlouhého tunelu ve skále, pak vlak zvyšuje rychlost dokonce na 30 km/h a po chvíli jsme v železniční stanici a na křižovatce turistických cest Drei Annen Hohne v nadmořské výšce 540 metrů.

Hora legendami opředená

Ze zdejšího nádraží odbočuje úsek trati na nejvyšší horu středního Německa – Brocken. Je to bájemi a pověstmi opředený vrchol, kde sníh leží až šest měsíců v roce. Často bývá také zahalen v mlze, což bylo právě příčinou vzniku mnoha legend o strašidlech. Hora, která je známá z historie jako místo čarodějnic a která byla uctívána obyvatelstvem za posvátnou, se po druhé světové válce změnila k jinému účelu a stala se obyčejným smrtelníkům nepřístupnou. Na jejím vrchu se usadila tajná služba východoněmecké Stasi a NKVD (sovětská organizace v oblasti bezpečnosti) pod ochranou sovětské armády. Ti celé pohoří podél hranice mezi západem a východem Německa obehnali plotem a betonovou zdí s reflektory a strážními věžemi. V letech 1970-1983 byla umístěna na vnitroněmeckých hranicích i samostřílná zařízení, která měla účinnost na celém hraničním pásmu.

K výletu na nejvyšší bod Harzu, vzhledem k blízkosti hranice se západním Německem a existenci ochranného pásma, bylo potřeba zvláštního povolení, stejně jako na pobyt v sousedním rekreačním středisku Elend. Ve stanici Elend nastupují dva ozbrojení východoněmečtí pohraničníci a kontrolují několik cestujících. Jsme jediní cizinci a oni při listování našimi cestovními pasy chtějí vědět, kam cestujeme, proč a odkud jedeme. Byli jsme překvapeni jejich zvědavostí a důvodem jejich zájmu, který se nám zdál jako cesta k zatčení, což umocňovaly i jejich samopaly. Jedoucí vlak zatím překonal nejvyšší bod trati z Wernigerode do Nordhausenu, což byla výška 557 m n. m., a projel liduprázdnou náhorní plošinou. Po obou stranách cesty se objevují rašeliniště, na chvíli se nám podaří ještě zahlédnout celé panorama hor v čele s Brockenem i s podivnými stožáry, což neuniklo pohledům bdělé pohraniční stráže, která sledovala naše počínání. Vlak se zastavil ve stanici Sorge, kde vystupují do mlžného oparu pouze oba kontrolující vojáci, kteří nechali dva mladé Čecháčky sedět se smíšenými pocity na dřevěné lavici.

Silnice rozdělila opona

Z Elendu i ze Sorge vedou silnice spojující východní část Harzu se západní, ale jsou uměle přerušeny a zaslepeny železnou bránou, drátěným plotem jsou vidět strážní věže a část betonové zdi. To vše je možné zahlédnout z vlaku, i když pravá hraniční čára je ještě několik stovek metrů západně od místa železné opony. Ano, teď jsme mohli párkrát vidět onu proslulou „čáru“, která rozdělila Evropu. V panenské přírodě krásných hor působí nepatřičně. Na klíně mám rozevřenou novou turistickou mapu Harzu, ale místa, kudy jsme teď jeli, jsou přetištěná jakýmsi sdělením o chráněných vodních zónách v pohoří a mapa nám nezobrazuje ani zdejší nejvyšší horu a vůbec centrální část Harzu. To měli na svědomí tehdejší mocipáni, kteří usoudili, že toto území bude pro veřejnost tabu. Bylo vymazáno z map a málem i z myslí lidí. Že to tu ovšem skromně žije, nám připomenul vlak, který se rozjel dále na jih.

Největším sídlem na této trati přes Harz je městys Benneckenstein, kam dorazil i vlak v protisměru. Zde se vyměňují strojvůdci i průvodčí. S novou posádkou opouštíme městečko dva kilometry od hranic a sledujeme pozvolnou změnu krajiny. Husté smrčiny ustupují smíšeným lesům, střídají se s mýtinami a stále více se objevují i bučiny. Zde jsme již v Dolním Harzu (Unterharz), který se proti Hornímu vyznačuje teplejším klimatem.

Na obzoru se objevuje Poppenberg, se 600 metry nejvyšší bod jižního Harzu, neklamná známka, že se naše putování harzkými lesy chýlí ke konci. 

Za slunečního svitu přijíždíme do Ilfeldu, oblíbeného letoviska nordhausenských obyvatel. Za obcí se krajina rázem změní. Lesy vystřídaly především pole a luční porosty. Těžko uvěřit, že za vršky po pravé straně trati se za druhé světové války skrývaly prostory koncentračního tábora Dora, kde se produkovaly zbraně, převážně rakety V1 a V2. Bylo jich zde vyrobeno téměř 6 000. V nelidských podmínkách tudy prošlo 32 tisíc vězňů, z nichž jich zahynulo přes 20 tisíc. Ti všichni pracovali v tunelech a štolách. Výroba sem byla přemístěna z vybombardovaného vývojového střediska Peenemünde na ostrově Usedom.

Konečná v Nordhausenu

Vlak jede dál, mírně klesá, brzy na to se po levé straně objevuje periferní zástavba Nordhausenu, ještě dvě zastávky ve městě a jsme na konečné. Zde skončilo naše putování, teď bude nezbytná prohlídka padesátitisícového města a pak rychle na další vlak, který nás na železničním čundru zaveze do Erfurtu, kde chceme přenocovat.

Proč právě vzpomínka na Harz? Protože popisovaná část železničního čundru se udála právě před čtyřiceti lety a zapsala se nám do paměti jako nečekaný a již neopakovatelný zážitek o nesvobodě, o ochraně jistého území „znepřátelených“ světů a až na pár důležitých výjimek platí vše o této cestě i nadále.

Dnes zde bdělé pohraničníky neuvidíte. Po železné oponě zbyla torza a levnou východní marku vystřídalo euro. Stále se ovšem lesem ozývá skřípot kol v zatáčkách a funění parního stroje jako před těmi čtyřiceti lety, ale i jako před těmi sto patnácti lety, kdy byla celá trať zprovozněna. Stále je Harz plný lesů a pastvin, romantických údolí s hučivými potoky, strmých skal, vesnic i měst s barevnými hrázděnými domky…

I když je poněkud mimo zájem našich turistů, stojí za to jej navštívit, protože je zde krásně, a to v kterékoli roční době. Fandové do vojenství zde najdou mnoho pozůstatků jak po „studené válce“, tak i po té opravdové druhé světové. Ne nadarmo se říká, že Harz má tisíc tváří. Umožní vám je poznat zdejší železnice. Jeďte se přesvědčit.