Ve Starkoči stráží trať domeček s mašinkou Tomášem

Všechno začalo udírnou

Někdejší signalista a také i posunovač Českých drah Josef Vít, který je dnes v důchodu, si podle svých slov na stará kolena udělal radost. Tak trochu v duchu svěrákovských filmů dal volnou ruku náchodské kreslířce Jiřině Kluzové, která rodinný dům Vítových zkrášlila dětskými železničními hrdiny, jimž vévodí pod střechou domu i krteček známý z dětských filmů. „Všechno začalo úplně nevinně,“ směje se sympatický šedesátník Josef Vít. „S manželkou jsme zamýšleli postavit na zápraží našeho domku udírnu. Šlo tedy o velice prozaickou záležitost. Začal jsem přemýšlet, jaký bude mít tvar, a nakonec po všech mých nákresech vyšel jako nejlepší válcový tvar, poněkud se podobající kotli parní lokomotivy. Asi v sobě železničáře, i když už nejsem v aktivní službě, nezapřu,“ říká Josef Vít. 

Lokomotivy si malují podle předlohy i fantazie

Pak vzala výzdoba domu poměrně rychlý spád. Nejprve válcovou udírnu, kde najdeme i kamna na zavařování okurek a meruněk, včetně malé diskrétní ledničky, nabarvili červenou barvou a kreslířka Jiřina Kluzová na čelo udírny namalovala obličej jedné z pohádkových lokomotiv.

„Když už jsme měli tvář lokomotivy, tak nás jednoduše napadlo, že by měla mít také tendr s uhlím, takže paní Kluzová pokračovala s kresbou ze zápraží na stěnu domu. Všem se to tak zalíbilo, že jsme nechali nejen podle předloh, ale i fantazie paní Kluzové vymalovat zbytek stěn, ale i přilehlou stodolu, která byla dříve útulkem traťových čet. Náš domek budí opravdu pozornost, hlavně v letní turistické sezoně. Nedaleko vede cyklistická stezka, takže se u nás zastavují lidé. Také se nám stalo, že na nás zvonili turisté, kteří měli zájem o prohlídku muzea. Opravdu si mysleli, že domek je nějaké muzeum železničních hraček, kuriozit nebo historie železnice. To ale bohužel není,“ usmívá se pan Vít. Takže, turisté, nezvoňte! 

Na dráze celá rodina

Železnici zasvětil pan Vít celý svůj aktivní život, na dráze je zaměstnaná i jeho manželka – ostatně oba pocházejí ze starých železničářských rodů. „Když už jsme měli udírnu hotovou do formy parního kotle, přidělali jsme jí ještě komín, který stylově čoudí, když třeba grilujeme, a navíc si lze tuto kratochvíli zpestřit houknutím vzduchové houkačky z Brejlovce, či naopak parní píšťaly, která je ale na vzduch. Vzhledem k tomu, že sousedíme s železniční tratí, domek se nachází nedaleko královéhradeckého zhlaví, musíme být na houkání hodně opatrní. Z praxe na dráze vím, že řada zvukových signálů má své přesné regule. Nejvíce se tedy u nás houká na Silvestra, kdy to až tak nevadí. A navíc si občas v létě houkneme na pozdrav s parní lokomotivou, když kolem našeho domu jez­dívá nostalgický vlak z jaroměřské výtopny,“ dodává Josef Vít.