Pohled z vlaku: unikátní projekt sbírá fanoušky už třetí rok

Na otřepané přísloví, že nejhezčí podívaná z vlaku je ze stanoviště strojvedoucího, upozorňuje veřejnost projekt Pohled z vlaku, jehož hlavním partnerem a spolurealizátorem jsou České dráhy. Redakce Železničáře měla jedinečnou možnost se s tvůrci unikátního projektu vypravit do terénu a seznámit se s přípravou jednoho z dílů.

Slunce v tom květnovém dnu pere do zátylku a okolo motorového vozy řady 854 v DKV Praha pozoruji zvláštní cvrkot. Všímám si hlavně muže, který s hadříkem čistí místo mezi nárazníky. Má už v tom praxi a práce mu jde od ruky. „To proto, aby záchytné zařízení kamery bezvadně přilnulo k povrchu,“ přibližuje prvotní úkon Pavel Mojžíš, lídr projektového týmu. Autoři mají zkušenosti a rozsáhlou soupravu speciálních držáků s jisticím systémem. Vědí tedy, kam mohou kameru připevnit. Pokud si nejsou jisti, provedou kontrolní zaměření několik týdnů před natáčením. „Prostor si očistíme, kameru připevníme na držák a zajistíme proti pádu,“ popisuje dále. 

Natáčení zhatil roj

Pohled z vlaku je připravován ze čtyř kamer, kdy jedna sleduje strojvedoucího, druhá snímá pohled z čela soupravy, třetí pozoruje podvozek a čtvrtá zabírá konec vlaku. „O žádnou jsme ještě nepřišli, vždycky jsme je dovezli v pořádku. Stalo se nám jen, že se sklopily,“ vypráví Mojžíš.

Špatná aretace nemusí být jedinou zradou. Několik cest museli tvůrci zopakovat třeba kvůli nečekanému mrholení. Stačí kapka na objektivu jedné kamery. To samé platí o hmyzu. Roj mušek například zastavil natáčení jízdy Pendolina z Františkových Lázní do Plzně. „Nestačí přetočit jen jednu kameru, musíme jet všechny, aby bylo synchronizované prostředí. Těžko uděláte tři záběry na sluníčku s modrým nebem a jeden se zataženým počasím,“ vysvětluje Mojžíš.

Stopky na kameru

Než se ale vůbec kamery dostanou na vlak, musí tým zvážit řadu okolností. Důležité například je, aby jel po slunci a to nezapadlo dříve, než souprava dorazí do cíle. A než je vlak nastrojen a připraven, zabere práce na stojícím voze zhruba hodinu. „Naopak demontáž zvládneme za pár desítek vteřin,“ zmiňuje Mojžíš. „Rekord na přípravu je deset minut. Naštěstí to máme v oku, takže jsme si kamery i dobře postavili.“ Řada videí má více než hodinovou délku.

Tvůrci používají malé outdoorové kamery s Full HD rozlišením. V čele vlaku se navíc veze modul GPS. Zaznamenává souřadnice, takže ve výsledku si můžete na mapě kliknout a pohled se posune na požadované místo. Kromě toho se divák dozví, jak vysokou jede vlak rychlostí. Další nutností jsou záložní zdroje energie a kapacitní paměťové karty – dvě hodiny nepřetržitého záznamu prý nejsou problémem.

To už ale vyrážíme z Vršovic na nedaleké nádraží, cílem je Tanvald. Sotva se motorový vůz řady 854 dá do pohybu, oběhne kameraman všechny kamery a ukáže jim na stopkách čas. Synchronizuje totiž obrazy. „Pustím kameru, zároveň pustím stopky, ukážu si je na kameru a poté si ve střižně poskládám obrazy ze čtyř kamer do čtyř stop a podle času srovnám,“ říká mi už ve vlaku. Tím docílí možnosti přepínání mezi pohledy v reálném čase.

Z Krkonoš ke klávesnicím

Cestující si nás nevšímají, kamery jsou nenápadné. Neznamená to však, že by je nepostřehli. Prý se jen štábu občas zeptají, co České dráhy chystají. „Reakce jsou vždy kladné,“ směje se Pavel Mojžíš.  A podle jakého klíče se vybírají mapované trati? „Jsme fanoušci železnice, takže vybíráme ty, o kterých si myslíme, že jsou zajímavé. To platí i pro vozidla. Svými tipy může přispět i veřejnost,“ konstatuje.

Krkonoše volají, Pavel se svým kolegou rychle vystupují z vlaku, každý sbírá dvě kamery. Nelhali, demontáž jim skutečně zabrala pár vteřin. Nyní je však čeká několikatýdenní práce ve střižně. Práci budu mít i já, autor textů o okolí i trati samotné, fotograf, programátor, grafik a další.