Na noční hlídce s bezpečnostní agenturou

S pracovníky bezpečnostní agentury Securitas se cestující mohou setkat běžně, například při doprovázení vlaku. Jenže ČD si musí hlídat i vlastní nemovitosti. Na seznamu mají také sklady, které někdy chtějí obývat nezvaní hosté. Jednoduše se do objektů vloupají a chtějí v nich nerušeně přebývat.

Nádraží v Českých Budějovicích se halí do tmy. Stojíme uprostřed starých hal, které jsou místy přepažené starými kancelářemi. Vyraženými okny fouká chladný vítr. Přešlapujeme v rohu, kam nedopadá svit venkovního osvětlení. Asi 30 metrů od nás si právě připravuje pelech bezdomovec. Matraci tu měl, peřinu si přinesl v igelitce. Než se vynoříme ze stínu, stahuje kalhoty a pár centimetrů od polštáře chce vykonat velkou potřebu. To už ale ticho protíná křik strážných. Neuplyne ani minuta a bezdomovec s několika peprnými výrazy a stále staženými gatěmi opouští prostor.

Vtom ucítíme dým. Že by hořelo? „Ne, to jen ve staré kanceláři někdo rozdělal oheň v kamnech,“ konstatuje sekuriťák. Svůj rajon dobře zná. Bereme za kliku, překročíme staré oblečení, zakopáváme o několik pivních lahví a probouzíme mladší pár bezdomovců. Bezzubé dívce je asi pětadvacet, mladík je jen o málo starší. Prý co děláme v jejich bytě a proč jim tam děláme nepořádek… Nejprve si vysvětlíme, že kamrlík není jejich. A nájem? Kdeže. A o úklidu nemůže být řeč už vůbec. Stěny zdobí potrhané snímky nahotinek, podlahu pokrývá vrstva hadrů, dlouho nevymalovaná místnost se halí do závoje kouře z netěsných kamen a na loži ze starých matrací a bund se válí odpadky. Tentokrát ale volíme mírnější tón, dáváme dvojici potřebný čas na zabalení a pečlivý úklid. Oheň hasíme zbytkem piva. Holčina nakonec hlesne, že by si chtěla vzít i svou dávku. Když se na pohled hezké, ale těžce zanedbané dívky optáme, co bere za drogy a proč tu je, pošle nás do patřičných míst. Všimneme si jen, že si do kovové krabičky balí injekční stříkačky. I tahle dvojice dnes přenocuje jinde.

Chceš si šlehnout?

Třetí sektor, třetí příběh. Tentokrát baterkou svítíme na vylomené dveře. I administrativní část budov se stala dočasným obydlím kohosi. Když vstoupíme, vyrazí na nás pes. Tasíme pepřové spreje, ale majitelka, spatřujíc, že se jí do „domácnosti“ hrne parta hromotluků, chlupáče stahuje. Z místnosti se line nepopsatelný zápach. Z odpadu od uraženého umyvadla trčí použitý toaletní papír, rohy jsou pokryté výkaly, podlaha se leskne střepy z lahví. Mezi tím je zamícháno pár injekčních stříkaček, prezervativů a leží zde i dvojice narkomanů. Pár dobrých a nahlas vyslovených rad nakonec zvedá dvojici ze země. Dívka se pakuje vcelku rychle, muži se moc nechce, začíná smlouvat. Vtom se ozve mladá žena: „Jsem maminka,“ říká. V ten okamžik pojímáme podezření, že v chlívku přebývá i dítě. Prohledáme prostor. S důraznou prosbou se obracíme na matku. „Kde je?“ „U babičky, doma,“ odpoví s úšklebkem. Ještě nám stačí uštědřit pár ostrých nadávek, pohrozit jehlou a uraženým hrdlem lahve, ale veškeré snahy o útok okamžitě utíná dvojice hlídačů.

Další prostory už své časté hosty neukrývají. Jen dvojice, kterou jsme před chvílí vykázali od teplých kamen, se chtěla vrátit. Prý pro dávku pervitinu. Říkají, že se rozdělí, když je necháme přespat. Stačilo ukázat prstem ven a hned zmizeli. Zbytek šichty se odehrál bez dalších dobrodružství.