Jak cestují nevidomí, aneb odkázáni na vodicího psa

Hlavní nádraží v Praze žije dopoledním životem, mezi nástupišti plují davy lidí. Na oči si nasazuji černé klapky a do ruky beru bílou hůl. Ještě musím bedlivě poslouchat příkazy sympatické cvičitelky psů Hany Hoškové z Nadačního fondu Mathilda. „Hůl si vezměte do pravé ruky a mějte ji volně kolmo dolů. Pejska uchopte do levé i s vodítkem a nemusíte se na něj tolik lepit. Půjde více vpředu,“ zaučuje mě trpělivě zkušená cvičitelka. Norik, rok a půl starý labrador,má přátelskou povahu, a ač je ještě ve výcviku, je špičkově vyškolen.  

Ale do práce. Nejdříve si vyzkouším běžný pohyb po areálu nádraží a poté si troufnu i na jednotku CityElefant. Na povel „vpřed“ se Norik rozchází a míří ke schodům u jednoho nástupiště. Nevím proč, ale vodítka a speciálního postroje se držím křečovitě. Psovi věřím, ale co kdyby ho napadlo zaběhnout za nějakou fenkou? Zvíře je však vycvičeno tak, aby neuteklo. Váhavě přicházím ke schodišti, Noriček zastavuje a já bílou holí testuji, jak jsou schody vysoké a široké. „Nori, vpřed,“ zazní pokyn a můj chundelatý kolega začne pomalu stoupat. Na podestě se opět zastaví a nechá mě zopakovat opatrnou testovací proceduru. Když vystoupám na nástupiště, nejraději bych si roušku z očí sejmul. Bojím se, abych o něco nezakopl. Chtěl bych všechno vidět, rozhlédnout se… Bohužel. Jsem v tuto chvíli, stejně jako nevidomí a slabozrací, odkázán pouze na pomoc druhých a asistenční pomůcky, které v běžném životě ani neregistrujeme. Pokračuji však dále, v pochodu v bezpečné vzdálenosti od kolejiště mi pomáhají v betonové dlažbě vyražené vodicí drážky. Když do nich zrakově postižení položí hůl, zjistí, že hrana je jen pár centimetrů od nich. 

Váhavě do Elefanta

Otáčím a tentokrát pomocí eskalátorů mířím k jednotce řady 471. Chlupáč docela přidal do kroku a těsně před pojízdnými schody zastavil. „Chytněte se za madlo, nechte psa nastoupit a teprve pak nastupte vy,“ zaslechnu od Hany Hoškové. Kdybych měl v ruce speciální vysílačku, stiskl bych tlačítko a zvukový maják (reproduktor s anténkou) instalovaný nad schodištěm by mi ještě řekl patřičné informace o tom, kde jsme. Norik je empatický a má jemnou povahu, po cestě mi olízne i ruku. Můj váhavý krok se ale stále nevytratil.

Před nízkopodlažním CityElefantem si dá labrador pohov a nechá mě prozkoumat terén. Pomocníkem se mi stává hůl, kterou musím změřit mezeru mezi peronem a nástupní plochou vozu. Dlouze napřáhneme nohu a? Krok do prázdna? Ne, naštěstí jsem se nepropadl do černé díry. Nahmatám systém otevírání dveří a pes mi vybírá volné místo, u něj zastaví a nechá mě usednout. Jako poslední milou tečku přidá oddané ulehnutí k mým nohám. Evidentně je schopen a ochoten přijmout, že má na starosti nejen sám sebe, ale i svého lidského partnera.

Nástup do nízkopodlažní jednotky není náročný, horší je to s běžnými vagony. Proto dopravce pokračuje v odstraňování bariér. „Naše moderní vlaky jsou vybaveny audiovizuálním informačním systémem, který přináší osobám s postižením zraku nebo sluchu informace o zastávkách, jízdě vlaku a případných mimořádnostech. Nástup usnadňují zvukové majáčky a systém dálkového otevírání dveří přes vysílačku, kterou zrakově postižení využívají. Ve vozech jsou umístěny také štítky s informacemi v Braillově písmu,“ vyjmenoval řadu technických vymožeností usnadňujících cestování člen představenstva ČD odpovědný za osobní dopravu Michal Štěpán, který se plánované akce se zdravotně postiženými zúčastnil. Na pomoc zdravotně postiženým se ČD zaměřují už při plánování cesty. Jejich webové stránky jsou řešeny tak, aby je mohly do hlasové formy transformovat speciální čtečky.

Na odstraňování překážek a zlepšování podmínek cestování osob se sníženou schopností pohybu a orientace v železniční dopravě se Správa železniční dopravní cesty i České dráhy zaměřují dlouhodobě. Pro zrakově postižené spoluobčany postupně instalují ve stanicích a ve vlacích vodicí hmatové či akustické prvky a hlasové informační systémy. SŽDC navazuje na ČD při odstraňování bariér ve výpravních budovách a jako nový vlastník připravuje nastavení jednotných pravidel pro cestující s handicapem v projektu s názvem Orientační a informační systém v železničních stanicích a na železničních zastávkách, na němž spolupracuje se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých České republiky (SONS).

Péče nejen o slepé

České dráhy nabízejí zvláštní objednávkový systém přepravy pro osoby se zdravotním postižením. Využívají ho hlavně vozíčkáři, ale jeho prostřednictvím dokáží ČD pomoci i zrakově postiženým a mohou zajistit jejich doprovod na největších nádražích. Zájem o cestování mezi zdravotně postiženými prudce roste. Letos dopravce přijal na objednávkovém systému přes 3 200 žádostí, což je asi o třetinu více v meziročním srovnání. V příštím roce by dopravce chtěl rozšířit služby kontaktního centra o možnost komunikace se sluchově postiženými prostřednictvím telefonu.