Dopravu ve Vídni zkvalitní čtvrtá řada pantografů

ÖBB uzavřely se společností Siemens rámcový kontrakt na výrobu až 200 třívozových dvousystémových nízkopodlažních elektrických jednotek v hodnotě až miliardy eur už v dubnu 2010, ale teprve v lednu 2013 byla potvrzena výroba prvních 101 souprav v hodnotě 590 milionů eur. Z nich bude jednatřicet určeno pro S-Bahn Vídeň a sedmdesát pro regionální spoje v Dolních a Horních Rakousích a ve Štýrsku.

Městská a regionální verze se liší

ÖBB cityjet patří do rodiny vlaků Desiro ML společnosti Siemens, se kterými má shodné hlavní parametry. Délka třívozové soupravy je 75 metrů. V nízkopodlažní části se nachází podlaha 600 mm nad TK. Zde jsou umístěny 1 300 mm široké nástupní dveře. Soupravy pro S-Bahn a regionální dopravu se budou lišit počtem dveří a kapacitou. Zatímco „městské“ vlaky budou mít šestero dveří na každé straně a nabídnou 244 míst k sezení, regionální verze má disponovat jen čtveřicí dveří na každé straně, ale 259 místy k sezení. Jednotky budou mít pouze 2. třídu, jak je v Rakousku u regionálních vlaků obvyklé. V obou verzích jednotek jsou sedačky uspořádány většinou za sebou jako v letadle, v menší míře proti sobě.

Cestující budou mít k dispozici také sklopné stoly, wi-fi nebo elektrické zásuvky. Uspořádání náprav je Bo'Bo'+2'2'+

Bo'Bo', maximální rychlost 160 km/h a výkon 2 600 kW. Vlaky budou konstruované jako dvousystémové pro napájení 15 kV/16,7 Hz a 25 kV/50 Hz. Samozřejmostí u moderních vlaků, jako je Desiro ML/ÖBB cityjet, je klimatizace, audiovizuální informační systém s 26' velkými LCD monitory, bezbariérové WC nebo prostory pro odložení velkých zavazadel a uložení jízdních kol.

První jednotky se objevily už koncem padesátých let

V Rakousku se jedná již o čtvrtou generaci příměstských a regionálních elektrických jednotek. První z nich představovala řada 4030 domácího výrobce SGP. Od roku 1956 bylo vyrobeno 72 tří- a čtyřvozových jednotek různého provedení. Jejich výkon byl pouhých 1 000 kW a rychlost 100 km/h. Jejich pravidelný provoz byl ukončen v roce 2004. Zajímavostí je, že konstrukce těchto jednotek se stala v roce 1958 základem pro výrobu čtyř vlaků řady 4130 – první generace jednotek Transalpin.

Druhou generaci představuje dosud rozšířená řada 4020 s přezdívkou Fernseher, tedy televizor. To podle výrazného čelního okna strojvedoucího. Také tyto jednotky pocházejí od rakouské společnosti SGP. V letech 1978 až 1987 jich bylo vyrobeno 120.

Stejně jako u předchozí řady šlo o třívozové jednotky s jedním motorovým vozem s uspořádáním náprav Bo'Bo' a nehnanými vloženým a řídicím vozem. Výkon byl ale zvýšen na 1 200 kW a rychlost na 120 km/h. Nedostatkem obou prvních generací však byla podlaha ve standardní metrové výšce. To změnila až třetí generace vlaků z rodiny Talent společnosti Bombardier.

Jednotky ve tří- a hlavně čtyřvozovém uspořádání s Jakobsovými podvozky byly dodávány v letech 2004 až 2009. Část z nich byla vyrobena jako dvousystémová, aby mohla zajíždět také do sousedního Maďarska. Zprovoznění ale především ze začátku provázela řada dětských nemocí, a tak dostaly rakouské Talenty nelichotivou přezdívku Plastikbomber. Překlad snad není ani nutný.