Michal Novotný: Železniční exponáty přesuneme na Masarykovo nádraží

Na konci minulého roku se na diskuzních stránkách o železnici řešila otázka sešrotování vraku poválečné parní lokomotivy 556.0254. Někteří přispěvatelé to dokonce označovali za barbarství. Má někdo právo zničit parní lokomotivu, byť dochovanou v mnoha exemplářích? Nejen o záchraně nemovitých památek jsem hovořil s ředitelem Železničního muzea NTM Michalem Novotným. 

Vedete v Národním technickém muzeu podobná dilemata, jaké stroje zachránit a jaké už ne?

Řešíme stejné problémy. Také my si pokládáme otázku, co zachovat, tedy získat do sbírky, a co již není z kapacitních důvodů reálné. Kdybychom chtěli zachránit všechna stěžejní vozidla, která souvisí s historií železniční dopravy v této zemi, musely by být kapacity depozitářů více než trojnásobné. V současnosti se proto snažíme do sbírky získat stěžejní hnací i tažená vozidla, která nám dosud scházejí. Z modernějších trakcí máme například zájem o Laminátku, prototyp Šestikoláka, Čmeláka nebo Brejlovce. V některých případech se ale musíme smířit se zachováním dokumentace. Je jasné, že názory na zachování toho či ono konkrétního vozidla se mezi odborníky a nadšenci různí. Musíme proto i počítat s tím, že naše rozhodnutí o tom, co zachovat a co naopak obětovat, se mohou stát dříve nebo později terčem kritiky. V případě kolejových vozidel, kde je na uložení každého stroje zapotřebí kolem 20 metrů koleje, panují zkrátka jiné podmínky než třeba při sbírání žárovek nebo domácích spotřebičů. 

A co tažená vozidla? Těch je typově více než hnacích a nejsou tak pod drobnohledem. Nemůže se stát, že by nějaké zcela zmizelo v propadlišti dějin?

Předtím jsem hovořil obecně o všech vozidlech. V případě tažených vozidel je vzhledem k velké šíři jejich typů nevyhnutelné, že vše zachováno nezůstane. Musím ale zdůraznit, že není nutné vše zachovat v originálu 1 : 1, v řadě případů opravdu postačí pro uchování informace o vozidle již zmíněná dokumentace v podobě plánu, fotografie či modelu. Nicméně mezi vytipovanými vozidly, která bychom rádi získali do sbírky, je celá řada právě těch tažených, která nám ve sbírce hodně scházejí. 

Jaké jsou konkrétní poslední úlovky do vašich sbírek?

Akviziční činnost našeho muzea je poměrně široká. Pravidelně se objevují nabídky předmětů, které dosloužily, jak od institucí, tak jednotlivců. V roce 2012 to byl například dar města Pec pod Sněžkou, které věnovalo několik tun artefaktů bourané lanovky na Sněžku, což byla v době ukončení provozu nejstarší a nejdéle sloužící horská lanová dráha na našem území. Naposledy jsme v loňském roce řešili záchranu artefaktů železniční historie z areálu dílen v Bubnech, kde se díky pochopení vedení podařilo pro Národní technické muzeum získat část staršího dílenského vybavení. Na podzim jsme tam nechali demontovat i několik „malých“ několikatunových točnic na podvozky, jež jsou zatím uloženy v Chomutově, a jednou s nimi po zrestaurování počítáme pro expozici našeho Železničního muzea na pražském Masarykově nádraží. 

Když už zmiňujete budoucí expozici v prostorách někdejšího lokomotivního depa na Masarykově nádraží, před časem tu byla sejmuta stavební uzávěra. Jak tam pokročily práce na obnově?

Areál je od roku 2002 v držení Národního technického muzea. Za tu dobu se povedlo formulovat jasnou obsahovou představu, jak by mohlo muzeum vypadat. Zatím však v rozběhu prací bránila stavební uzávěra uvalená na oblast Masarykova nádraží, která byla relativně nedávno sejmuta. V současnosti pracujeme na přípravě zadání soutěže na architektonické řešení a vlastní projekt.

Přes veškeré administrativní problémy však objekt jen nechátral. Povedlo se vám například opravit střechu...

Před čtyřmi lety se povedlo obnovit střechy, což vrátilo budovám na důstojnosti z pohledu jejich památkové hodnoty. Důvodem opravy byl tehdy již havarijní stav střešní krytiny. Zastřešení bylo provedeno velmi citlivě břidlicovou krytinou, což mohou ostatně již teď z výšky obdivovat cestující vlaků jedoucích po Novém spojení. 

Jak hodnotíte minulé stavební zásahy do tohoto objektu? Mám na mysli různé přístavby...

Některé budovy v jádru připomínají polovinu 19. století, byť řada z nich je novějších. Stavebně druhotné pozdější úpravy mohou být někdy cenným detailem, a není tudíž správné mávnout rukou nad přístavkem z roku 1960 jen proto, že je přistaven k budově z roku 1845. Snažím se tedy vnímat tyto skutečnosti tak, jak by je mohli hodnotit ti, co přijdou po nás. Abychom my nějakým unáhleným bouracím nápadem neochudili budoucí generace o případnou hodnotu, kterou nyní nevidíme. Nemůžeme si myslet, že jen my a teď víme všechno nejlépe. 

Po řadě let byly loni dokončeny práce na opravě hlavní budovy Národního technického muzea na Letné. Co vy osobně považujete za největší lákadla po rekonstrukci?

Kdysi jsem se zabýval historií budovy technického muzea na Letné. Její osudy byly velmi komplikované. Od roku 1910 bylo sídlo muzea ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech, roku 1938 se po dlouhých peripetiích začalo stavět na Letné, ale hned za protektorátu byl objekt zabrán poštovní správou. Po válce se expozice muzea do nového objektu sice dostaly, ale až do konce 90. let tu byl vždy nějaký „nájemník“ v podobě jiných institucí, který neumožňoval plně využít budovu pro muzejní účely. Tento stav se změnil až na základě rekonstrukce probíhající od roku 2006 a teprve v roce 2013 se podařil završit původní záměr využít budovu na Letné do posledního metru čtverečního pro expozice a výstavy.

Kromě expozice dopravy v hale ve dvoraně, která je stálicí a pro mnohé návštěvníky i synonymem Národního technického muzea, máme v současnosti k dispozici dalších jedenáct stálých expozic. Některé byly kompletně modernizovány, jiné vznikly nově. Návštěvníci si například oblíbili novou expozici Hornictví a hutnictví s obnoveným rudným a uhelným dolem. Ten, kdo tu nebyl od otevření v roce 2011, Národní technické muzeum nepozná. 

Jaké jsou názory návštěvníků na provzdušnění dopravní haly, kde se už nachází méně vozidel než dříve?

Stojí za tím zejména redukce počtu železničních vozidel, a to právě z důvodu plánování nového muzea na Masarykově nádraží. Tam podle současného scénáře počítáme s 38 vozidly s možností jejich příležitostné obměny. Více prostoru v dopravní hale se proto týká hlavně silničních vozidel. Menší počet železničních exponátů v hale na Letné se návštěvníkům snažíme kompenzovat během tradičních Dní otevřených dveří v železničním depozitáři v Chomutově, který pravidelně třikrát do roka zpřístupňujeme veřejnosti. 

Jak spolupracujete s Depem historických vozidel ČD a muzeem v Lužné?

Tato spolupráce je pro nás zcela klíčová a letitá. Obě muzejní instituce se však liší. Máme společné cíle, i když trochu jiný přístup. Lužná se více soustřeďuje na provoz a živou nostalgii, my jsme zaměřeni primárně na dokumentaci, na budování sbírky, která stran vozidel nutně nemusí být provozní. Z konkrétních věcí řešíme předně zápůjčky sbírkových předmětů. Jedná se například o zápůjčku vozidel, která by jinak byla v Chomutově zamčená, do stálé expozice v Lužné. České dráhy mají navíc zapůjčeno do péče i několik vozidel, která udržují v provozu a příležitostně prezentují v pohybu, na což my nemáme ani personální kapacitu, ani licenci. Další formou spolupráce jsou například Dny otevřených dveří v depozitáři v Chomutově, kam České dráhy z Lužné vypravují již několik sezon parní vlak.