Zemřel významný malíř Jiří Bouda, který miloval železnici

Jiří Bouda, který byl svého času častým spolupracovníkem Železničáře, se narodil roku 1934 do umělecké rodiny. Tatínek nebyl nikdo jiný než slavný malíř Cyril Bouda a maminka pocházela z grafické rodiny Šimonů. Právě rodina měla na malého Jirku velký vliv, a to díky maminčinu bratrovi Pavlovi. Strýc Pavel, který byl jen o čtrnáct let starší, se synovci hodně věnoval a naučil ho například fotografovat. Pod jeho dohledem vytváří Jiří v osmi letech i první novoročenku vyrytou do linolea.

Profesor nebyl z mladého grafika příliš nadšen

V počátcích své tvorby se Jiří Bouda zabýval drobnou grafikou a například koncem 40. let chodil po železničních tratích a stanicích a zaznamenával tehdejší reálie obyčejnou tužkou na papír. Strýc Pavel měl nakonec vliv na rozhodnutí studovat tehdejší Státní grafickou školu. Škola poskytla nadanému mladíkovi nejen vynikající základy grafického umění, ale také potřebnou řemeslnou všestrannost. Po ukončení středoškolského studia byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru profesora Karla Svolinského. Traduje se, že pan profesor nebyl mladým Boudou příliš nadšen, protože více než „vysoké umění“ ho přitahovaly hlavně technické motivy. Svolinský byl ale uznalý a nakonec ocenil Boudův suverénní rukopis a výtvarné vidění, neboť pochopil, že Jiří objevil v ryze technickém prostředí zvláštní a neopakovatelnou poezii. Adakemický malíř Jiří Bouda úspěšně zakončil studia na UMPRUM v roce 1959 a jeho závěrečnou prací se stal kalendář s pražskými motivy, v nichž převládalo téma dopravy.

Vojenskou prezenční službu absolvoval Jiří Bouda v Armádním výtvarném studiu, takže se mohl věnovat své výtvarné práci. Po návratu z vojny dostal grafik neobvyklý a velmi náročný úkol – zrestaurovat rozsáhlý Langweilovův model Prahy. Papírový model pocházející z první poloviny 19. století byl značně poničen a některé části bylo nutno rekonstruovat. S manželkou Janou, která byla také výtvarnicí, pracovali na zrestaurování celých šest let. Alfou a omegou grafikova života se ale stala železnice. Kolejová doprava Boudu přitahovala umělecky i lidsky. Pro toto téma se pevně rozhodl hned po absolvování školy. Aby poznal dopravní prostředí dokonale, nechal se zaměstnat u tehdejších Československých státních drah a stal se signalistou v železniční stanici Praha-Bubeneč. Nějakou chvíli sloužil také jako staniční dělník či příležitostný posunovač.

Věnoval se i hromadné dopravě

V ilustracích, grafikách a exlibris se věnoval také městské hromadné dopravě a technice. Trochu utajena zůstala široké veřejnosti jeho tvorba barevných litografií z cestování po zahraničí a také tvorba poštovních známek nebo hracích karet pro ČD. Do poslední chvíle se věnoval volné grafice, oceňované byly i jeho železniční kalendáře. Vždy se toužil stát výpravčím, ale věděl moc dobře, že by pak už neměl na nic jiného čas. Raději se  proto věnoval volné tvorbě. Jedním z jeho nejzajímavějších cyklů se staly panoramatické pohledy na architektonicky zajímavé pražské nádraží na Těšnově, které bylo za socialismu zbouráno. Železnice prostě Jiřímu Boudovi učarovala.

Začalo to Světem na kolejích

Kresby Jiřího Boudy se knižně objevují například v roce 1964 v takzvaném Kukátku pro dětské čtenáře, kde nezapomenutelně ztvárnil dění kolem dráhy v půvabné publikaci s názvem „Svět na kolejích“. Knížka přehlednou formou zobrazovala život na železnici, včetně představení všech železničářských profesí. Sám autor před pár lety prohlásil, že od šedesátých let, kdy knížka vyšla, se svět výrazně změnil, takže obsah publikace má dnes spíše historickou hodnotu.

Při restauračních pracích v Muzeu hlavního města Prahy Bouda poznal důvěrně dílo malíře Vincence Morstadta, jehož městské veduty mu pomáhaly rekonstruovat původní podobu zničených částí Langweilova modelu. Později se mu staly trvalým námětem a pro česká a moravská města vytvořil několik desítek cyklů. Řada vedut byla věnována Praze s důrazem na okolí Vltavy, včetně zajímavého cyklu pražských mostů s pohledy na řeku a město. Tato díla mimo jiné zachycují stálé proměny metropole i řeky.

Fanoušky potěšil grafickým souborem lokomotiv

Malíř Jiří Bouda se již od studií cítil spíše městským krajinářem. Z jeho díla čiší klid a romantismus. Je srozumitelné a umožňuje řadu poetických zastavení. Neobvyklými se staly kresby z pražsko-drážďanské dráhy, což bylo malířovo celoživotní téma. Umělec ale nikdy nebyl monumentálním malířem a spíše jej inspirovaly malé formáty. Snad právě proto si oblíbil tvorbu exlibris, jichž nakonec vznikly tisíce.

Obrovskou radost udělal železničním fanouškům unikátním grafickým souborem lokomotiv, který obsahuje všechny významné parní, ale také dieselové stroje jezdící na českých kolejích. Grafické listy vytvářel od roku 1972 až do posledních let. Sám se vyznal ze své lásky k lokomotivě zvané Mikádo, ale nepohrdl ani Rudým ďáblem, Albatrosem, Čmelákem nebo Bardotkou – tedy stroji, jež nádherně ztvárnil na litografiích. Po Jiřím Boudovi zůstalo dílo, které ocení i budoucí generace.

JIŘÍ BOUDA

Akademický malíř (5. 5. 1934 – 23. 8. 2015) se narodil v rodině s velkou výtvarnou tradicí. Původně byl krajinářem, většinu své tvorby ale věnoval železnici a dění okolo ní. Pracoval s grafickými, ale i malířskými technikami – nejraději používal barevnou litografii. Současně byl ilustrátorem mnoha knih a také tvůrcem řady českých známek.