Z fanouška železnice se stal úspěšný fotící literát

K psaní odborných publikací přivedlo Pavla Stejskala z dceřiné společnosti ČD Cargo vydání almanachu ke stému výročí místní dráhy Rudoltice – Lanškroun v roce 1985. O historii tratě se prý tehdy nikdo nezajímal. Při přípravách oslav se seznámil s lidmi, kteří ho inspirovali, a o rok později se s Radoslavem Kolomým podílel na vydání dalšího almanachu k výročí místní dráhy Svitavy – Polička – Žďárec u Skutče.

Více než třicet let bádání a psaní

Spolupráce na přípravě obou publikací přivedla Pavla Stejskala k bádání v železniční historii. „K almanachům místních drah Rudoltice – Lanškroun a Svitavy – Polička – Žďárec u Skutče jsem se opakovaně vracel hlavně kvůli oslavám výročí těchto drah. Podílel jsem se i na vydávání Technických zpráv StEG. Nejprve jsme tak s kolegou Kolomým činili svépomocí, později pod hlavičkou pardubické Dopravní fakulty Jana Pernera. Dnes tato encyklopedie lokomotiv společnosti StEG volně vychází v časopise Svět malé a velké železnice. Navíc se kolektivu StEG, jehož jsem byl členem, podařilo vydat knihu o parních lokomotivách Liberation, které jezdily u ČSD jako řada 459.0,“ říká Pavel Stejskal.

Za více než třicet let psaní a bádání v historii železnice se podílel na celé řadě prací o železnici. Kromě nedávno vydané knihy Literáti na trati má i menší stať ve výpravné knize, jež byla vydána k desátému výročí slovenského webu Vlaky.net. Pavel Stejskal bojuje většinou s nedostatkem času. Nerad píše něco jen tak „do šuplíku“, a tak mu příprava almanachů se šibeničním termínem dala pořádně zabrat. V roce 2007, kdy začaly práce na ročence k oslavám dráhy Svitavy – Polička – Žďárec u Skutče, dílo dokonce dodělával v nemocnici! Právě pro nedostatek času vzdal v roce 2012 psaní sborníku k místní trati Choceň – Litomyšl.

Fotografování jako velká vášeň

Mnozí železniční nadšenci jistě znají „Klub fotičů“ z České Třebové. A jedním z jeho zakladatelů je právě Pavel Stejskal. „Fotografování železnice mě také přivedlo k psaní a historii. Některé své snímky jsem posílal do předchůdce současného Železničáře, vydávaného pod stejným názvem Správou Severozápadní dráhy. K fotografiím však bylo nutno napsat nějaký popisek, a tak jsem časem začal psát kratší články. Ty jsem vždy doplnil nějakým snímkem,“ vzpomíná.

Díky jeho zájmu o železnici a hlavně fotografování a využití moderních technologií včetně internetu vznikly stránky www.klubfoticu.estranky.cz. „Opravdovou duší a správcem našeho webu je ale ve skutečnosti student Jiří Štembírek. Dnes jsme to prakticky sami dva, kdo pravidelně na náš web tvoří, a doufám, že nám to vydrží i v dalších letech.“

A jak vlastně Pavel Stejskal začal s fotografováním? Jeho první zkušenost se datuje do roku 1978, intenzivněji začal fotit o dva roky později. Rukama mu prošla celá řada klasických fotoaparátů, dodnes nostalgicky vzpomíná například na fotoaparát Pentagon Six na film formátu 6 x 6. „V té době se hlavně fotografovalo černobíle a také na barevný inverzní film, takzvané diapozitivy. Černobílé filmy jsem vyvolával sám a také fotografie jsem dělal doma v koupelně. Diapozitivy jsem ale nechával vyvolat odborníkům. S příchodem fotolabů se zlevnilo pořizování barevných fotografií, a tak jsem přešel na barevné filmy. Digitální focení je podstatně jednodušší a nemusí se počítat se zásobou filmů jako dříve. Jen trochu vede k průměrnosti, vše je dnes řízeno procesorem, autofokus zaostří, různé programy digitálních fotoaparátů usnadňují expozici,“ vysvětluje rozdíly.

Odpadá vyvolávání filmů a dnešní fotografové jsou podle něj ochuzeni o napětí, zda se snímek povedl či ne. „To bylo patrné ve chvíli, kdy byl film vyvolán, ustálen a důkladně vyprán a dostal se na denní světlo, kde schnul nad vanou koupelny. V té chvíli nastal okamžik vrcholu fotografování, další napětí pak bylo v temné komoře. Dnes je možné si snímek prohlédnout na displeji foťáku. Ale pozdější úprava v počítači dá občas zabrat a ani s výsledky z digitálního foťáku nejsem vždy spokojen,“ hovoří o své druhé vášni Pavel Stejskal.

Jako kluk si hrál s modely vláčků

Nepochází z železničářské rodiny, ani není rodilý Třebovák. K železnici ho přivedlo modelářství. Jako kluk vlastnil elektrický vláček ve velikosti HO a sbíral také poštovní známky se železniční tematikou. Železnice mu učarovala a provází ho prakticky celý život.

„Studium na železničním učilišti v Kořenově, které bylo jakousi pobočkou libereckého učňáku, zdejší prostředí zubačky a lidé, které jsem v těch dobách potkal, mě ovlivnily v hlubším poznání života okolo kolejí. Prostředí a provoz velké stanice, jakou je Česká Třebová, byly také jedním z důvodů mého zájmu o železnici. Historie tohoto nádraží je zajímavá, plná zvratů a pohnutých lidských osudů. Před dvěma roky zde byla otevřena v Městském muzeu železniční expozice, na jejímž vzniku jsem se sám podílel. Moje zaujetí pro lokomotivy, dráhu i železniční modelářství se navíc promítá do života celé naší rodiny. Manželka nyní pracuje u Českých drah a mladší syn jezdí jako strojvedoucí u dceřiné společnosti ČD Cargo,“ vysvětluje na závěr Pavel Stejskal.      

PAVEL STEJSKAL

V roce 1978 po absolvování Odborného učiliště železničního v Liberci nastoupil do funkce průvodčího osobních vlaků v železniční stanici Česká Třebová. V roce 1981 po složení odborných zkoušek přešel do funkce vlakvedoucího nákladních vlaků. Doprovázel rychlé nákladní vlaky pro přepravu spěšnin i manipulační vlaky v okolí domovské stanice. Ve stejné funkci pokračoval i po vzniku firmy ČD Cargo na výkonech PJ Česká Třebová. V rámci omezení přeprav jednotlivých zásilek byl v roce 2012 přeřazen do funkce vedoucí posunu a pracuje v této funkci na seřaďovacím nádraží Česká Třebová.