Vypravoval vlaky, dnes se věnuje modelům

Jenže školáky vláčky příliš nebavily a k tomu navíc přišel požadavek školy prostory kvůli potřebě rozšíření učeben vyklidit. A začalo složité hledání náhrady, naštěstí s dobrým koncem. „Přátelé z občanského sdružení Plzeňská dráha (PD), kteří provozovali na chebském nádraží historické lokomotivy Sergej, Hektor a Čmelák, přišli s tím, že by bylo možné modelové kolejiště umístit do železničního vozu řady BDs. Kvůli omezené kapacitě se kolejiště samozřejmě muselo upravit pro rozměry vozu. Některé části modelu jsme museli odstranit, některé opět znovu postavit. Vše se ale povedlo a vůz se moc líbí malým i velkým příznivcům železnice,“ říká Martin Nožička.

Na železnici pracovali otec i babička s dědou

Kde se u Martina záliba v modelářství objevila? „Myslím, že jde o rodinnou tradici. Můj otec a i babička s dědou pracovali na dráze. Táta jako strojvedoucí, děda dokonce ještě jezdil na parních lokomotivách, a babička byla dispečerka,“ vzpomíná. Coby malý kluk chodíval na nádraží a pozoroval vlaky. Otec jim doma postavil model kolejiště v měřítku TT a vždy na Vánoce si doma hrávali na strojvedoucí a výpravčí. „Mělo to svou atmosféru a mně se tato profese samozřejmě zalíbila,“ říká grafik. Po absolvování střední ekonomické školy nastoupil k Českým drahám s tím, že se chce stát výpravčím. Tomu samozřejmě předcházely místo průvodčího a rekvalifikační kurz na funkci výpravčí, kdy si vyzkoušel i práci signalisty nebo informátora. Po dvou letech nastoupil jako hotový výpravčí do malé stanice Hazlov. Do té doby se také datuje založení Klubu železničních modelářů Cheb v prostorách družiny 1. ZŠ Cheb na Skalce.

Modely mašinek přestaly být hračkou pro děti

Ale začátky vztahu k dráze sahají dál. Na střední škole chodil do modelářského obchodu v jedné chebské ulici okukovat ve výloze vystavené malé modelové kolejiště. Tak si tam také čtyři roky po sobě domluvil předvánoční brigádu. Užitečný zákazníkům byl dvojnásob, protože vždy dovedl podat informace o stavbě kolejiště či o pořádání nostalgických jízd. Martin dnes již s úsměvem vzpomíná na sběratelství z dob před listopadem 1989, tedy na časy, kdy se jezdilo nakupovat nedostatkové díly do bývalé NDR, až po dnešní stav, kdy kvalita modelů poskočila o několik úrovní a zvýšila se jak jejich sofistikovanost, tak samozřejmě i cena. „Už dávno neplatí, že mašinky jsou hračkou pro děti,“ dodává Nožička. Podle něj je škoda, že dnes si už od školky děti hrají s chytrými telefony, tablety a visí na Facebooku. Modelaření je přitom podle něj nenahraditelná výchova k technické znalosti a manuální zručnosti.

Učaroval mu Sergej, velký i malý

Vůz vyrobený v Bautzenu v NDR v roce 1975, který se stal novým domovem pro chebské kolejiště H0, byl určen k vyřazení, navíc ne ve zrovna dobrém stavu, takže se musel celý kompletně zrekonstruovat. O technickou stránku se postarali pánové Michal Hein­dl a Petr Proft. Nesmíme však zapomenout ani na další nadšence Josefa Mazurku a Vladimíra Rakušana. Posledně jmenovaný, bývalý strojvedoucí, dnes v důchodu, si chtěl postavit mašinku, na níž sám jezdil. V současnosti vyrábí modely českých lokomotiv. „V penzi si hraje jako malý kluk,“ směje se Nožička.

Chebský Klub železničních modelářů pod hlavičkou sdružení Plzeňská dráha, velmi úzce spolupracoval s železničními kluby v německém Hofu, Plauenu, Selbu nebo Münchbergu. Pořádal společné výstavy v Čechách (naposledy v rámci Bezdružického léta a na 175 letech železnice v Břeclavi) a také v Německu a pro německé kolegy organizoval třeba zvláštní jízdy historickými vlaky po tratích západních Čech (do Bečova nad Teplou či Tachova) nebo do železničního muzea v Lužné u Rakovníka.

A která skutečná či zmenšená lokomotiva Martinu Nožičkovi učarovala nejvíc? No samozřejmě sovětský Sergej! „Asi proto, že s touto skutečnou lokomotivou, které v Chebu až do 90. let jezdily, jsme pořádali mnoho zvláštních jízd pro české a německé nadšence. Takže je to taková vzpomínka na dobu, kdy jsme skoro dvakrát do měsíce vypravovali zvláštní vlak.“ I když Martin před deseti lety České dráhy opustil a rozhodl se vykročit do oblasti reklamy, designu a propagace, železnice, ať už malá či velká, zůstala v jeho srdci.        

MARTIN NOŽIČKA

Po absolvování střední ekonomické školy nastoupil k Českým drahám a po profesi průvodčího a rekvalifikačním kurzu na funkci výpravčí, kdy si vyzkoušel i práci signalisty nebo informátora, pracoval nějaký čas jako výpravčí v Hazlově. Před deseti lety České dráhy opustil a dnes je grafikem ve své firmě věnující se reklamě. K železnici má ale blízko i nadále, v současnosti se totiž podílí na tvorbě webových stránek pro soutěž o Nejkrásnější nádraží. Stál u zrodu chebského Klubu železničních modelářů, který dnes působí v rámci sdružení Plzeňská dráha a velmi úzce spolupracuje s železničními kluby v Německu.