Václav Rubeš nastoupil do vlaku na věčnost

Kdybychom měli vyjádřit život Václava Rubeše jen jedním slovem, zcela jistě by jím byl termín doprava. Ta železniční jej provázela již od raného dětství, a aby také ne, když jeho otec pracoval jako strojvedoucí ústeckého depa. Občas vzal samozřejmě malého Vaška na stanoviště Bobiny či později Peršingu a tak bylo na dalšího ajznboňáka v rodině zaděláno. Nikomu tím pádem nemohlo přijít zvláštní, že mezi jeho největší záliby patřily modely vláčků či vystřihování obrázků parních lokomotiv z tehdejšího Železničáře. Dráha jej pak ovlivnila i při výběru střední školy a následně i povolání. Jen místo řízení lokomotiv po vzoru otce jej to táhlo spíše k výpravce. Z menších stanic se coby výpravčí postupně dopracoval až na ústecké ústřední stavědlo. 

Železniční superstar
Kromě potřebného citu pro řízení provozu a vrozené profesní odpovědnosti byl i velmi srdečný a společenský, a tak nebylo divu, že jej během jeho působení na ústeckém hlavním nádraží kolegové přihlásili do druhého ročníku soutěže Tvář ČD. Ta svého času pomáhala zlepšit image zaměstnanců ČD v očích veřejnosti i jich samotných. To, co původně začalo jako pouhý žert, nakonec Vaškovi zásadním způsobem změnilo život. Nejenže se probojoval do semifinálové dvacítky, ale soutěž v mužské kategorii s přehledem vyhrál. Během následného fotografování reklamních snímků pro ČD si pomyslně padl do oka s tehdejší vedoucí redakčního oddělení Sandrou Gosmanovou, která hledala novou posilu svého týmu. Vaška v té době nahlodávala myšlenka na změnu a možnosti zkusit po 13 letech něco úplně nového a zároveň zůstat věrný dráze. Prostě nešlo říci ne.

Od výpravky k Wordu
Po příchodu do redakce na záčátku ledna 2011 se s plným zápalem vrhnul do psaní reportáží a fotografování. Obojímu se věnoval jako koníčku ještě v dobách, kdy oblékal drážní uniformu, takže se dokázal do chodu redakce zapojit velmi rychle. Dobře zapadl i do kolektivu a asi nejvíce si kápl do noty se Zdeňkem Stonem, který po odchodu Sandry Gosmanové k protinožcům stanul na pozici vedoucího oddělení. Společně pak tvořili nejen nerozlučnou dvojici na večírcích, ale především se stali hlavními iniciátory změn drážních tiskovin a nových projektů. Bylo to období, kdy se Železničář změnil z novinového týdeníku na čtrnáctideník a později na měsíčník v podobě časopisu, zrodily se také webové stránky Bluetrains či Pohled z vlaku.

Renesanční člověk
Když po několika plodných letech Zdeněk seznal, že i jeho životní pouť by měla pokračovat jiným směrem, padla pochopitelně volba dalšího vedoucího redakce na Vaška. Navzdory přívalu úmorné úředničiny, která k výkonu této funkce prostě neodmyslitelně patří, v chuti uvádět v život nové věci nijak neustrnul – možná právě naopak. Hlavní novinkou té doby byla krátká videa na redakčním youtube profilu a hned tomu prvnímu, věnovanému jako poděkování zaměstnancům konajícím službu během Štědrého večera, se dostalo uznání jak mezi drážními fanoušky, tak i kolegy z ČD. Z tvůrčího tandemu Václav Rubeš (námět a scénář) – Jan Chaloupka (kamera a střih) se rychle stala zavedená značka produkující kromě mnoha krátkých spotů na sociální sítě i podmanivá videa jako Máme to v krvi či Parní fascinace.
Dalším výrazným dítkem Vaškova tvůrčího zápalu byly tematické nástěnné kalendáře. Po letech tradičních vláčkových námětů se objevily neotřelé kousky, kde kromě železnice vstupoval do popředí i silný lidský příběh a nečekaná nadsázka. 

Nejen vlaky byl Vašek živ
Kromě železnice byla Václavovou velkou vášní i auta a letadla. Plechových miláčků se u něj vystřídalo hned několik a až na pár ryze praktických výjimek šlo vždy o charismatická auta s řidičským charakterem. Jako správný petrolhead tak postupně vlastnil několik modelů Alfy Romeo, BMW, a chvíli dokonce i coby spoluvlastník jedno Porsche. Nejvíce a nejdéle však byl spjatý s Alpinou B3 (E46) s příznačnou modrou metalízou. 
Zatímco pořízení postaršího prémiového auta není zas takový problém, letectví už je o poznání nákladnější koníček. Přesto si časem dokázal našetřit na výukový kurz a s vervou sobě vlastní se pustil do náročného studia. A nebyl by to Vašek, kdyby na toto téma nesepsal i několik stránek čtivého blogu na adrese https://jak-se-ucim-letat.webnode.cz. V srpnu loňského roku pak úspěšně složil pilotní zkoušku soukromého pilota PPL(A). S humorem sobě vlastním pak na Facebooku vyzýval případné odvážlivce k prvním veřejným letům. Bohužel onemocnění, které mu bylo diagnostikováno na jaře téhož roku, si rychle začalo vybírat svou daň a k dalším letům tak už nedošlo.

Epilog
A jaký vlastně byl Vašek jako člověk? Jak už bylo zmíněno, především veselý a přátelský. Zároveň to byl člověk s velkým srdcem, který se snažil ze všech sil každému pomáhat, a to i těm, kteří se k němu v určitých zlomových situacích nezachovali vždy úplně přátelsky. Jako nadřízený vynikal velkou dávkou diplomacie, což jsme mu někdy měli i trochu za zlé, ale čas později ukázal prozíravost jeho kroků. Díky nebývalé důvěře, kterou do nás podřízených Vašek vkládal, a upřímné chuti naslouchat našim připomínkám a nápadům byla radost s ním spolupracovat. Ač nebyl žádným bláznivým workoholikem, práce pro něj byla vedle rodiny vším a věnoval se jí doslova do poslední chvíle – nejspíše i proto, že stále věřil ve šťastný konec. O to větší ztrátou tak jeho nenadálý odchod byl. Vašku, budeš nám chybět, ale odkaz tvé práce tu zůstane ještě dlouho. ○