Strojvedoucí zabránil lidské tragédii

Trať č. 270 u Studénky. Vlak: Ex 142 Ostravan. To jsou základní data mimořádné události, při které málem vyhasl jeden lidský život. Díky duchapřítomnosti dvou strojvedoucích z pražského Oblastního centra provozu Střed zastavil expres v čele s lokomotivou 151.008 vedenou Rostislavem Kučerou asi deset metrů před ženou, která chtěla spáchat sebevraždu.

„Při průjezdu Jistebníkem jsem si zkontroloval čas, měl jsem minutu náskok. Jízda byla zcela bezproblémová,“ vzpomíná po necelém půl roku pan Kučera, zkušený strojvedoucí Českých drah. Při vjezdu do pravotočivého oblouku v železniční stanici Studénka se míjel s vlakem SC 505, přičemž jeho kolega Jan Stuchlík dával několik světelných znamení. Blikal ale víc, než je obvyklý pozdrav. Nešlo o návěst Stůj! Zastavte všemi prostředky. „Bliknul snad šestkrát a v tu chvíli jsem si uvědomil, že mě nezdraví, ale varuje. Při rychlosti 147 km/h jsem zkontroloval sběrač, jestli mi neulétl anebo zda proti mně něco neletí, například utržené trolejové vedení. Hlavou mi blesklo, že může být zase kamion na přejezdu,“ vypráví dále. Událost se totiž stala těsně před místem, kde se před čtyřmi lety střetlo Pendolino s polským náklaďákem.

Zajistit a pomoci

Rostislav Kučera neváhal a použil rychlobrzdu. A tahle duchapřítomná reakce byla v dobrém slova smyslu ženě osudná.  „Viděl jsem osobu v kolejišti a zastavil jsem asi deset metrů před ní. Ležela ve druhé staniční koleji, asi 150 metrů před přejezdem. Musela si tam lehat těsně před tím, než v protisměru projelo Pendolino.“ Šlo o ženu, která měla hlavu v igelitové tašce, položenou na srdcovce, ležíc napříč kolejištěm. Desetivozová souprava

Ostravanu brzdila asi 600 metrů. Naštěstí vlaky, které obvykle sviští rychlostí 160 km/h, decelerují velmi slušně. „Nevěděl jsem, co se děje. Takže po zajištění vlaku jsem k ženě vyběhnul. Zraněná nebyla, jen silně rozrušená. Ulevilo se mi, že alespoň hýbala rukama. Vytočil jsem číslo záchranky a po ohlášení jsem s ní začal okamžitě mluvit. Ubezpečil jsem ji, že pomoc je na cestě. Šlo o normální ženu, ve středním věku. Byla při smyslech, nebyla pod vlivem alkoholu ani drog,“ popisuje strojvedoucí Kučera stav zoufalé ženy.

Než přijeli zdravotníci a policie, dostal od ní pan Kučera vynadáno, že ji nepřejel. „Že nemá peníze, že nemá nic cenu. Ale když jsem ji ještě před příjezdem zdravotního personálu konečně uklidnil, začala se bát, že to bude ostuda. A také se velice omlouvala. Pořád jsem ji uklidňoval do doby, než složky integrovaného záchranného systému přijely a převzaly si ji do péče.“

Chybovali, ale pomáhali

Mezitím už pan Kučera komunikoval s přerovským Centrálním dispečerským pracovištěm (CDP). Požádal i o zastavení provozu na první staniční koleji, aby nedošlo k další kolizi, třeba se záchranáři. Provoz byl nakonec zcela zastaven na 20 minut. „Vím, že jsem udělal chybu, když jsem volal záchranku přímo, ne přes CDP. Ale urychlil jsem pomoc té ženě,“ vysvětlil strojvedoucí. Do jisté míry chyboval i jeho kolega, který na Pendolinu namísto patřičné návěsti použil „obyčejné“ blikání.  Jenže: ovládání světel je v Pendolinu ergonomicky nešťastně vyřešené. Strojvedoucí se musí obrátit na panel za sedačkou a hledat otočný spínač. V té chvíli se nedívá na cestu, čas běží a vlak se přitom řítí stošedesátkou. A čas byl v této vypjaté situaci rozhodující. „V jiných lokomotivách dáte návěst vcelku okamžitě, několika málo tlačítky. Kdyby tedy kolega postupoval podle norem, měl bych na svědomí další lidský život. Byť ne vlastní vinou.“

A co na to další z aktérů? „Seběhlo se to všechno neuvěřitelně rychle. Chtěl jsem kvůli člověku v kolejišti volat Centrální dispečerské pracoviště s prosbou, ať zastaví provoz, ale mezitím se proti mně vyřítil kolega s expresem. Volání jsem zrušil a začal jsem vysílačkou volat jeho. Mezitím jsem blikal,“ doplnil Kučeru Jan Stuchlík. Ženu odvezla sanitka na psychiatrii. Strojvedoucí Jan Kučera alespoň touto cestou děkuje kolegovi Stuchlíkovi ze spoje SC 505 za upozornění. Nebýt jeho, žena by patrně už nežila.