Strojvedoucí Pendolina zabránil jisté srážce na přejezdu

Ve chvíli, kdy se jeho Pendolino řítilo předposlední dubnovou středu k Polomi, ukazoval rychloměr 150 km/h. Strojvedoucí Jan Černý náhle uviděl na přejezdu automobil. Zahoukal, ihned použil rychlobrzdu a současně řidiči automobilu dával výstražné znamení dálkovým reflektorem. Řidič kombíku Honda, který byl uvízlý mezi závorami, naštěstí uviděl a uslyšel všechna tato světelná a zvuková znamení a popojel do druhé koleje, pryč z cesty Pendolinu. To kolem něj projelo a zastavilo o dobrých dvě stě metrů dále. Strojvedoucí Černý si ale při projíždění okolo automobilu uvízlého na přejezdu všiml, že vozidlo stále zasahuje zadní částí do průjezdného profilu druhé koleje. V tu chvíli se právě po této koleji blížil nákladní vlak směrem od Ostravy. Nebezpečí srážky tedy nebylo zažehnáno.

Rychlé reakce zachránily život

„Rozsvítil jsem okamžitě červeně jedno z předních světel a kolegovi z nákladky jsem začal přerušovaně dávat světelná znamení dálkovým reflektorem a současně mu rukou z bočního okénka stanoviště dával návěst Stůj, zastavte všemi prostředky. Na všechny úkony jsem měl čas asi pět sekund, což se teď může zdát jako velmi málo, ale v takové krizové situaci je to ještě poměrně dost času. Každá vteřina se dá totiž využít k racionálnímu kroku. K mé úlevě protijedoucí strojvedoucí okamžitě pochopil situaci. Okamžitě začal intenzivně brzdit. To jsem jednoznačně poznal podle prachu, který se začal vířit okolo protijedoucí nákladní soupravy plné Wapek na uhlí. Díky naší komunikaci a rychlé reakci kolegy se podařilo zastavit nákladní vlak několik desítek metrů před zaklíněným osobním automobilem na přejezdu. Naštěstí napohled jasná nehoda měla šťastný konec,“ říká úlevně strojvedoucí Černý.

Někdy to ale skončí tragédií

Ale ne vždy podobné situace končí takovým happyendem. Jan Černý vzpomíná například na otřesný případ, kdy srazil Pendolinem neopatrného mladíka, který přebíhal zpoza pantografové jednotky v zastávce Chvaletice. „Před několika lety jsem v předvánočním čase jel na trase z Prahy do Ostravy. Ve Chvaleticích jsem míjel CityElefant, který stál na protilehlé koleji, a právě v ten moment jsem spatřil, jak za tímto vlakem vyběhli tři mladí lidé – dva chlapci a jedna dívka. Byla to asi jedna sekunda, ale všechno jsem stačil vnímat. Hlavně si pamatuji na pohled všech tří párů očí. Je až neuvěřitelné, jak se takový nepatrný okamžik dovede vrýt člověku do mozku. Tento příběh má ale oproti tomu letošnímu velmi špatný konec. První chlapec stačil vyskočit na peron, dívka rychle uskočila za CityElefant a druhý, tehdy pouze sedmnáctiletý chlapec, už bohužel nestačil doskočit na nástupiště a stálo ho to život. Je to určité memento pro jeho zbývající kamarády, že riskování se v žádném případě nevyplácí,“ vzpomíná Jan Černý.

V případě nouze prorazte závoru

Vzhledem k tomu, že pan strojvedoucí zažívá při každé směně řadu rizikových situací, chtěl by apelovat hlavně na řidiče automobilů. „Oproti minulým letům zaznamenávám neuvěřitelný nárůst neukázněnosti účastníků silničního provozu. Člověku to hlava nebere, co vše si lidé v osobních nebo nákladních automobilech dovolí, a hlavně jak riskují. Řada lidí si totiž neuvědomuje, že na dvoukolejné trati se mohou například na chvíli zvednout závory, a přitom ale bliká stále světelná návěst. To ale neznamená, že se dá přes přejezd přejet! Vždyť z druhé strany se může blížit vlak, který během chvilky dá impulz ke stažení závor. A právě taková chvilka láká řadu lidí, aby skulinky využili k rychlému přejetí přejezdu. Pak jsou strašně překvapeni, že zůstanou uvězněni mezi závorami. Bylo by velmi žádoucí, aby se v autoškolách nebo i na školeních profesionálních řidičů upozorňovalo na to, že v případě takové nouze lze závoru jednoduše prorazit. Škoda za pár tisíc korun za zlomenou závoru nebo odřený lak na autě určitě vykompenzuje ztrátu života nebo zdemolované vozidlo.“

JAN ČERNÝ

Po studiu Střední průmyslové školy dopravní v Praze v Masné ulici odešel v roce 1975 pracovat do Lokomotivního depa Praha-střed jako kandidát strojvedoucího. Od roku 1977 jezdí ve funkci strojvedoucí na elektrických lokomotivách či jednotkách. Byl jedním z prvních českých strojvedoucích, kteří se v roce 2002 začali seznamovat s italskými vlaky Pendolino, a posléze na nich zacvičoval další kolegy. V současnosti vozí vlaky kategorie SuperCity mezi Ostravou, Prahou, Plzní a Františkovými Lázněmi. Jeho velkým hobby je sport, zvláště míčové hry a jízda na kole. V mládí hrával aktivně fotbal například za dorost jednoho známého pražského fotbalového klubu.