Po tratích jezdí už přes půlstoletí

Pana Štulce potkávám na deštěm zmáčeném rakovnickém nádraží. Přijíždí od Berouna se dvěma spřaženými vozy řady 814, tedy pro naše vedlejší tratě typickými RegioNovami. Zpět do Rakovníka a dále do Berouna pojedeme až za pár desítek minut, takže máme čas na povídání. 
„V šedesátém devátém roce jsem se vyučil pro dráhu jako elektromechanik. Na jaře 1970 jsem šel k vozmistrům, kde jsem dělal zácvik jako topič. Pak jsem se dostal jako záloha na Kremáka, tedy řadu 534, na kterém jsem topil,“ nastiňuje v odpočívajícím motoráku značně vousaté začátky na dráze. „A říkal jsem si – když už jsem se ‚otopil‘, udělám si zkoušky na páru. Ty jsem absolvoval 6. 1. 1971. A od března 1971 jezdím jako strojvedoucí.“
„Začínal jsem na řadě 556, to byly převážně náklady, ale taky jsme s ní vozili rychlík – z Karlových Varů do Vojtanova. Říkali jsme mu ‚banánový expres‘, snad proto, že s ním jezdili Němci hodně pro banány. Ale tam jsem byl jen letmo,“ vzpomíná na parní začátky. Své oblíbené stroje si pamatuje dodnes. „Na páře to byla sto sedmdesát šestka, Štokr (556.0176). Ta byla jedinečná.“
V první polovině sedmdesátých let ovšem už bylo jasné, že se parní éra chýlí ke se svému definitivnímu konci. „Pára je pára. Ale musel jsem jít dopředu, to bylo jasné, takže jsem si hned udělal zkoušky i na diesely. A tuším v sedmdesátém čtvrtém roce jsem si dodělal elektriky.“ Jeho revírem tedy byly tratě na severozápadě Čech. „Začal jsem na trati Cheb – Chomutov – Most, jsem původně vyučený v Chebu.“
Zatímco na páře fungoval převážně v záloze, po přechodu do turnusu zakotvil na dieselové řadě 781, mohutných šestinápravových sovětských lokomotivách pro vozbu těžkých nákladních vlaků. „Byli jsme mladí, tak toho využili, jezdili jsme nexáky (nákladní expresy) na Sergejích převážně z Chebu do Lovosic.“

„Já mám mourů dost!“
Ale to už vyrážíme do Berouna. Nejprve odbavujeme cestující opět v Rakovníku, pak už nám výpravčí dává odjezd a motorák se rozjíždí na půvabnou trať vinoucí se křivoklátskými lesy a podél dolního toku Berounky. Pan strojvůdce se cestou plně soustředí, na hovor zbývá čas převážně ve stanicích. A jak postupně ubíhá trať a hexametrovníky, ubíhají i léta.
Nyní se ve vyprávění dostáváme do osmdesátých let a do středočeských Zdic, kam se dostal v rámci reorganizace. Převážně na postrky, kterých si už dříve užil dost a dost. „Říkal jsem panu vedoucímu provozu: ‚Já tam nechci, já mám mourů dost!‘ Ale musel jsem. Tehdy tam kolega udělal průšvih a odešel, tak jsem tam zapadl za něj. Takže jsem dalšího tři čtvrtě roku jezdil postrky na Sergejích (řada 781) a Pilštykách (řada 735) do Kařízku. To bylo klidně devět, deset postrků za noc, za den.“
Zanedlouho se ale přece jen dostal na osobní dopravu. „Ta je pravidelnější. Víte, kdy nastupujete a končíte. Naopak u nákladů jste na začátku kolikrát nevěděl, kde skončíte. Takže jste dojel třeba do Prahy – ‚Zamkni to tam a jeď domů‘. Já, venkovan, jsem tam pak naháněl tramvaje,“ směje se. „Takže když se naskytla šance jít na osobáky, šel jsem. A jsem tu prakticky pořád.“
Ačkoliv byl zdický, jeho drážní pole působnosti bylo široké. „Jezdili jsme všude možně, dostal jsem se s Bezdrevem do Chomutova, dále na Domažlice, Klatovy, Prahu, Plzeň, nakonec také na osobáky ze Zdic do Protivína. Ty jsem jezdil s řadou 810, také jsem jezdil spěšné vlaky z Prahy do Volar s řadou 830,“ vyjmenovává.
Trať, po které jedeme, projíždí u Křivoklátu několika tunely, pak překonává Berounku a k řece se přimyká. Stále je kolem trati na co koukat. Tedy alespoň pro mě. „Člověk z toho ve výsledku ani moc nemá, stále sleduje trať. Já třeba ani nevím, že se tu postaví nějaký nový dům u trati. Koukám hlavně na stromy, jestli mi nějaký nepadl na trať,“ říká pan Štulc. „To už se mi párkrát stalo. Naštěstí jsem většinou stihl zastavit.“
Divoké uměly být zejména cesty jihočeskými lesy. „Hlavně na Volarce a Protivínce. Tam když to padalo… Jednou jsem jel spěšňák do Volar celou noc. Z Vráže u Písku do Čížové šli přede mnou traťováci s hasiči, přede mnou to prořezávali a za mnou to padalo znova. Ale abych včas nezastavil motor, to se mi za celou dobu stalo naštěstí jen jednou. Zrovna tady na rakovnické trati.“ Naštěstí i v tomto případě všechno dopadlo dobře a škoda nebyla velká.

Chvála RegioNovám
Že nyní zakotvil na malých motorácích a vedlejší trati, jej ale nijak nermoutí. „Já jezdím všude rád. Kdyby mě to nebavilo, tak už to dávno nedělám,“ usmívá se. „Na regínkách jezdíme už přes deset let, jsou to skvělé motůrky. Je tady ticho, teplo, já jsem tady moc spokojený. Řekl bych, že to jsou jedny z nejlepších mašin, na kterých jsem jezdil. Musí se počítat s tím, že to má jen jednu hnací nápravu, ale na to si člověk zvykne. Třeba M 262 (nynější řada 830) měla dvě hnací nápravy, ale to se nedá srovnat s tím, jak je RegioNova živá,“ pochvaluje si.
„Je tady jeden motor – šestiválec – a utáhne to. Oproti 810 s vlečným vozem je to velký rozdíl.“ Ale i pro nesmrtelné orchestriony má pár dobrých slov. „Jezdil jsem na 810 prakticky celý život. Když přišly v roce 1974 první do Chebu, tak jsem se na ně ve škole ani pořádně nechtěl koukat. ‚Takový krámy, já na tom jezdit nebudu,‘ říkal jsem si. A pak jsem na nich jezdil celý život. A jezdilo se mi na nich dobře,“ tvrdí.
Za své výkony se malé krabičky na kolejích stydět nemusí. „Do Protivína to máte 102 kilometrů, jezdili jsme to se dvěma vozy. A to bylo lidí, co s tím jezdilo. A to samé jsou RegioNovy, jezdí to pořád, ale spolehlivě. Já tady mám nepatrně závad. Kromě jednoho případu si nepamatuju, že bych zůstal někde viset.“
Drážní kariéru měl promyšlenou už odmala. „Otec jezdil jako strojvedoucí na páře a já jsem od dvanácti let měl svoje montérky a cestoval s ním. Takže se dá říct, že s párami umím od dvanácti. Táta mě bral s sebou furt, jezdil tehdy sokolovské manipuláky, tak jsem s ním jel do Sokolova, tam jsem sednul na osobák a jel zpátky domů.“
U Štulců navíc rodinná tradice nadále utěšeně pokračuje. „Mám tři kluky a všichni taky jezdí. Zrovna mi ten nejmladší volal, že ho vybrali a bude dělat instruktora. Jeden jezdí se mnou tady na trati a druhý na Elefantech,“ říká.

Normálně vstanu a jdu
„Jsem optimista, já dělám každou práci rád. Když jsem byl na vojně, tak jsem třeba dělal elektrikáře v dílnách. A taky mě to bavilo. Ale stejně jsem chtěl vždycky jezdit. Taky jsem šel hned po učení, v osmnácti letech jsem vlastně už jezdil.“ Od mládí tak prakticky nezná pravidelný denní režim. Ale ani to mu nevadí. Brzké vstávání, řehole pracovníků v nepřetržitém provozu, zvládá bez problémů. „Normálně vstanu a jdu,“ konstatuje. Je si totiž vědom, že kolem kolejí existují mnohem náročnější profese. Třeba na dílně a v depu. „Ti kluci se tam fest namakají. A je to nekončící příval práce. Já je obdivuju. A bez nich jezdit nemůžeme,“ uvědomuje si nezbytnost dobré součinnosti s mechaniky.
Přestože je panu Štulcovi už přes sedmdesát let, plné provozní nasazení zvládá. A dokud to půjde, do důchodu se nechystá. „Jsme v kontaktu s vedoucím strojmistrem i přednostou. Záleží na nich a na doktorce. Když mi řeknou, tak samozřejmě skončím. Ale zatím se zdá, že žádný problém naštěstí není. A tak jezdím dál. Mě to pořád baví. Kdybych se podruhé narodil, tak to budu dělat zase,“ uzavírá naše povídání těsně před Berounem. Tak mnoho dalších šťastných cest!