Plzeňský železniční badatel mapuje krásy historie

Úplné začátky historického bádání Miroslava Petra byly náročné. V raných sedmdesátých letech ani netušil, zda obrázky starých lokomotiv někoho vůbec zaujmou. Chyběly mu potřebné technické a finanční prostředky, což ale kompenzoval intuicí a nadšením. Když v roce 1970 nastoupil k ČSD a získal jízdní výhody, hned začal systematicky objíždět působiště posledních zajímavých parních lokomotiv. Samozřejmě bez telefonu, který měli k dispozici jen vyvolení. O internetu nemohla být samozřejmě ani řeč. V tisku se informace o drážní historii nacházely vzácně, navíc s chybami. S kolegy si posílali poštu všelijak, občas na hranici legality. Výsledky se ale dostavily, pár historicky cenných lokomotiv se přece jen podařilo ulovit. A spolu s nimi i údaje, které by se jinak vyhodily. 

Organizoval přednášky i nostalgické jízdy

Ne všechno bylo ale v té době tak „undergroundové“. „Modelářský klub měl k dispozici literaturu o železnicích a modelářství i ze západní Evropy. Tedy vynikající studijní materiál! Navíc se roku 1976 pořádal v Plzni kongres modelářů a přátel železnice z celé Evropy. Poté přišla možnost navštívit podobné kongresy v Itálii a Lucembursku, dlužno dodat, že za své peníze. Poznatky z cest brzy otiskli i v tehdejším časopise Železničář. Redakce nám fandila, jen občas musela atraktivní články o historii kompenzovat příspěvky o Lidových milicích a jiných tématech poplatných době,“ vypráví Miroslav Petr.

Většinu svého volného času ale věnuje železniční historii. Byl zakládající člen a současně první i poslední předseda odborné skupiny Československé vědeckotechnické společnosti pro dějiny dopravy v západních Čechách. V letech 1980 až 1990 se jednalo o pokus „něco“ udělat pro železniční historii. „Uspořádali jsme desítky přednášek a organizovali nostalgické jízdy. Kolegové, které jsme vychovali, založili ještě koncem totality spolek Iron Monument Club Plzeň. Nejdřív fungoval paralelně se skupinou vědeckotechnické společnosti, a to částečně v ilegalitě. Je potěšující, že dodnes funguje v rámci Českého svazu ochránců památek. Když jsem pracoval na plzeňském železničním ředitelství, aktivity Iron Monument Clubu Plzeň jsem maximálně podporoval. Z praktických důvodů jsem se řádným členem spolku stal teprve 1. listopadu 2010, tedy v den, kdy jsem odešel do penze,“ vysvětluje Miroslav Petr. 

Dopisovatel Železničáře

Součástí jeho záliby v železniční historii je i psaní článků. Ten první pro tehdejšího Železničáře napsal – s pomocí kolegy – už v roce 1968. V roce 1975 již dokázal článek vytvořit sám, ale text diktoval telefonem. „V létě 1978 mě kooptovali do malé, takzvané modelářské redakční rady a od roku 1983 jsem se staral o náplň rubriky Na kolejích světa. A záhy nato jsem se na svém pracovišti na plzeňské Správě dráhy ČSD dostal do střetu kvůli politice, a proto jsem se pak v časopise podepisoval jen značkou,“ upřesňuje. Po revoluci už přešel do „velké“ redakční rady původního Železničáře. Po jeho neočekávaném zrušení spolupracoval s časopisem Železnice, ale i ten brzy zanikl. Následně už psal jen příležitostně, často „do šuplíku“. S jeho příspěvky se ale můžete setkávat i v současném Železničáři Skupiny České dráhy. 

Do knih patří jen to krásné

Aktuálně Miroslav Petr připravuje monografie hned několika lokomotivních typů najednou. Nebudou to žádná díla o stovkách stran. „Mám krédo, že do knihy patří jen to důležité a krásné. Úpím, když vidím na trhu díla, která vykazují všechno možné, jen krásno chybí a podprůměr překáží. Dávat do knih všechny fotky nejde. Je třeba preferovat kvalitu a ostatním pokud možno neurážet čtenáře. Jen když skutečně není adekvátní náhrada, lze občas u nenahraditelného dokumentu udělat výjimku,“ komentuje výběr snímků do svých knih. Dnes už jsou podle něj důležité události na železnici systematicky dokumentovány novou plejádou badatelů. Podle Petra se ale jeho generaci povedlo zaplnit hodně bílých míst v historii.

„V případě díla o lokomotivách řady 310.0, které jsem dlouho připravoval, vzal spoluautor tvorbu knihy jako sportovní utkání. A nakonec mě doběhl. Vydal dílo v cizím nakladatelství pod svým jménem. V devadesátých letech to bývalo běžnou záležitostí. Po tomto incidentu jsem se opět odmlčel.“ Naštěstí jen dočasně, protože v roce 2012 ho plzeňský vydavatel přesvědčil, aby připravil knížku o trati Praha-Smíchov – Plzeň – Furth im Wald. U jiného vydavatele nyní připravuje do tisku knihu o lokomotivách řady 498.1. Jeho badatelská pouť tedy stále pokračuje.

MIROSLAV PETR

Po absolvování dopravní průmyslovky v roce 1970 se měl v depu Plzeň stát strojvedoucím. Dokončil potřebné zácviky, ale poté pracoval ve správkárně depa a ve skladu. V roce 1980 byl vyžádán jako referent zásobování na Provozní oddíl, o rok později na Správu dráhy v Plzni. V letech 1991–93 byl vedoucím oddělení tisku a propagace na ředitelství drah v Plzni. Poté se vrátil do ekonomických složek OPŘ Plzeň, GŘ ČD a RSM Plzeň. Od drah odešel v listopadu 2010 na doprovodný sociální program. Železniční historií se zabývá od šedesátých let.