Přihlásit se do Intranetu ČD

 
 

Železničář / Lidé a příběhy / Modely jsem znovu objevil pod postelí, říká Michal Bednář

Modely jsem znovu objevil pod postelí, říká Michal Bednář

3.1.2024 – autor: VÍT ČEPICKÝ

Souboj kytary s železničními modely v životě Michala Bednáře nakonec vyhrály vlaky a krajinky, i když kytaru občas do ruky vezme. Vítězství to však zdaleka nebylo tak samozřejmé, jak by se při pohledu na rozsáhlou tvorbu Trainmaniaka, jak se též na webu tituluje, mohlo zdát. V Žacléři jsme si s naším tradičním recenzentem modelů a jejich výborným fotografem povídali nejen o světě v měřítku 1 : 120, ale i o tom opravdovém drážním. S osiřelou koncovou stanicí za okny to ani jinak nešlo.

Modely jsem znovu objevil pod postelí, říká Michal Bednář

Stanice Žacléř skutečně působí poněkud skličujícím dojmem, přestože se tu zrovna před pár dny třikrát mihl motorák v rámci soukromé jízdy. Kromě trochy písku na hlavách kolejnic ovšem drážní provoz prakticky nic nepřipomínalo. „Pamatuju tu ještě vlaky s deseti Wapkami, hytlákem a Kocourem na čele, které jezdily pro uhlí na šachtu a občas zajížděly až do Žacléře, byť tedy nevím proč – asi aby se odlehčilo Královci. Jezdily sem ale i M 152, M 296… Co se vozidel týče, moc pestré to nebylo, ale mně to stačilo. Bydlíval jsem v jednom z cihlových domů u trati, takže jsem měl provoz z první ruky. Jak jsem slyšel, že to duní v kopci, běžel jsem k oknu a pozoroval, co se ukáže. Dokonce si pamatuji, jak v polovině 80. ještě měnili koleje,“ vzpomíná.
Jeho zájem o dráhu ovšem nenastartovala trať za okny, ale ta s mnohem menším rozchodem. „Modely jsem jako malý nejprve vnímal jako hračku – a koho to nefascinuje? Minimálně kluky asi téměř všechny. Pak jsem se seznámil s budoucím kamarádem z Lampertic, který měl k dráze velmi blízko, a začali jsme naši trať prolézat skutečně zevrubně. Takže jsem krom malé poznal kouzlo i té velké železnice.“
Tradiční proces postupného prohlubování vztahu k železnici však Michala Bednáře minul. Ještě střední škola vypadala nadějně, ale pak přišla nečekaná výkolejka. „Studoval jsem v České Třebové na výpravčího, ale nikdy jsem na dráhu nešel. Už na škole mě to trochu během ‚telecích let‘ přestalo bavit, chytl jsem se kytary a dráha šla stranou, a to včetně modelů. Vrátil jsem se k tomu vlastně až ve chvíli, kdy jsem se usadil a přišel rodinný život.“

Náhoda na dosah ruky
Dopomohla k tomu vlastně náhoda. A fakt, že modelová minulost trpělivě čekala schovaná na dosah ruky. „Prostě jsem něco hledal pod postelí, neplánovaně jsem vytáhl modely vozidel uskladněné v kufříku a už jsem je tam nevrátil,“ směje se. A vypráví, jak postupně začal zjišťovat, co všechno se v železniční modelařině změnilo. „První zjištění bylo, jak narostly ceny, já žil pořád v relacích z dob NDR. Rychlíkový vagon stával 13 východních marek a najednou jsem zjistil, že lokomotiva stojí 3 tisíce korun, to se mi trochu protočily panenky.“
V začátcích přitom musel vystačit opravdu s málem. „Měl jsem k dispozici dvě publikace snad ze 60. let, v nichž jsem čerpal inspiraci, tehdy jsem měl jen koleje na dřevotřísce a až podle jedné z nich jsem začal budovat skutečné kolejiště. Terén z polystyrenu, papírové domy, jako tráva sloužily koberce od firmy Vero, pak jsem šel na školu, seznámil se s podobně postiženými a začal modelařit trochu víc. No a do toho v roce 1992 přišla ta kytara.“
Po návratu k modelařině nalezl svět malých vlaků v úplně jiné situaci, než v jaké jej zanechal pod postelí. „Byl konec nedostatku. Poprvé v životě jsem si koupil profilové flexi koleje a začal stavět malá dioramata, třeba dvacet na dvacet centimetrů, a na nich jsem si začínal osvojovat modelářské techniky. Pořád to bylo á la NDR, ale v rámci svých nároků jsem byl spokojený. Až do rozvoje internetu, kdy jsem se seznámil s dalšími možnostmi a začalo se vše posouvat ještě dál. Nároky byly už vyšší a víc se to blížilo realitě,“ říká Bednář.
Od dioramat pak už nevedla příliš dlouhá trať k celému kolejišti. „Ne že by nestačila, ale napadlo mě, že by se dala spojit, mezi dvě jsem vyrobil další, které je propojilo, a tím začalo vznikat první pořádné kolejiště, které je aktuálně v muzeu v Chocni, byť ne v úplně původní podobě.
Bednář je poměrně dost aktivní v modelářské komunitě na internetu, publikuje recenze, nabízí se tedy otázka, co ho vlastně baví víc. Modelařina jako taková, nebo spíše psaní o ní a jistý odstup? „Ono se to vzájemně doplňuje. Když něco vyrábím, zároveň chci předat zkušenosti dál a trochu se tím i pochlubit. Naopak když píšu recenzi, musím se v lokomotivě ‚pohrabat‘ a popsat ji především z technického hlediska,“ vysvětluje. „Přitom já se vždy považoval spíš za krajinkáře, ale nakonec se nyní dost věnuji i vozidlům. V poslední době mne však dostihla i problematika digitalizace, kterou jsem dlouhá léta úspěšně odmítal a ignoroval. Holt pokrok nezastavíte,“ přemítá s úsměvem. „Stejně ale asi vyhrává ten krajinkář.“

Fotograf Trainmaniak
V současnosti konzumují nové modely horentní sumy. Je vůbec tato záliba ještě přístupná mladším generacím? „Myslím, že cesta existuje. Na internetu je spousta lidí, kteří jsou ochotní nezištně poradit. A vždy se dá do začátků nalézt materiál z druhé ruky, který nezruinuje rozpočet. Pro začátečníky je to dnes možná i lepší, než když jsme začínali my, alespoň tedy v jistých ohledech, minimálně informovanosti a šíře nabídky. Hlavní je začít – a ono už to nějak vyklíčí,“ myslí si. „Někoho to pohltí a stane se to pro něho vášní, někoho počáteční neúspěchy odradí, někoho to prostě přestane bavit.“
Zatímco před revolucí byla výroba modelů pro našince spíše spojená s NDR, nyní si modelář může vybrat z řady tuzemských výrobců. Jaká je jejich kvalita ve srovnání se zahraniční konkurencí? „Není špatná. Ale jak píšu recenze, mám vycvičené oko na hledání chyb. I těch, které při běžném používání modelu nejsou pozorovatelné. Celkově se ale dá říct, že nedostatky, které se nachází u českých výrobců, jsou i u těch zahraničních. Myslím tedy, že kvalita tuzemských modelů je se zahraničními srovnatelná. A posun oproti dřívějšku tu určitě je, byť možná ne v celé šíři nabídky.“
Přezdívka Trainmaniak je v jistých kruzích synonymem pro mimořádně kvalitní fotografie modelů. „Začal jsem v roce 2001 starou, půjčenou Praktikou. Začátky byly těžké, o teorii jsem neměl ani ánung a první, co jsem se od kamaráda dozvěděl, bylo, že čím větší clona, tím větší hloubka ostrosti, od toho jsem se následně odrážel. Pak už jsem si mohl i trochu hrát, následně jsem si z práce mohl půjčovat digitál, takže jsem najednou nemusel koukat na okénka filmu a mohl jsem o to víc zkoušet a učit se.“ Což se evidentně zadařilo.
A nesmíme zapomenout i na řadu kvalitních textů, které připravil pro časopis Železničář. „Hodně mě to baví, právě i proto, že je to v papírové podobě. Vyvěsit si recenzi na internet dnes může prakticky každý, ale tady přece jen zůstane něco hmatatelného,“ oceňuje k naší radosti.
Po těch všech letech jej navíc láska k malé železnici stále neopouští, o čemž svědčí i nové menší kolejiště Schwarzbach, které vzniklo mimo jiné i pro účely občasného vystavování. Jeho stavba trvala volným tempem přesně tři roky. „I kdybych si měl jít do místnosti s kolejištěm jen vyčistit zuby, tak si na něm na těch pár minut denně něco projedu,“ směje se. 
 


Průměrné hodnocení (3 hlasů): 5

Další články této rubriky

Chceme ze zubačky udělat ještě větší lákadloChceme ze zubačky udělat ještě větší lákadlo

4.10.2024 - Česko má štěstí na řadu jedinečných tratí. Jedna z nich ale přece jen vybočuje. Jizerskohorská železnice je v úseku mezi Tanvaldem a Kořenovem jednou z posledních evropských normálněrozchodných ozubnicových drah. Unikátní… »

Na Pendolino jsem si nikdy nemyslel. O to raději ho řídímNa Pendolino jsem si nikdy nemyslel. O to raději ho řídím

29.8.2024 - Povídání s Ivem Valáškem vzniklo cestou mezi Prahou a Pardubicemi na palubě Pendolina. Kromě služby dráze ale svůj život zasvětil také službě vlasti. V Aktivních zálohách ozbrojených sil České republiky zatím plnil naštěstí… »

Nejlepší je, když se podaří cestujícím pomoctNejlepší je, když se podaří cestujícím pomoct

30.7.2024 - Ke dráze vedou různé cesty. Michalu Vyskočilovi stačilo nějakou dobu pravidelně dojíždět z Vraného nad Vltavou do Prahy a poslouchat vyprávění tamější vlakvedoucí o strastech, ale hlavně krásách práce na železnici, až se na… »

 

Všechny články rubriky Lidé a příběhy

 
 
Filtr pro třídění článků
Datum od
Datum do
Železničář číslo
Rubrika