Marie na stanovišti vládne s ženským půvabem

Začátek profesní kariéry Marie Sehnalové byl následující. Před jedenácti lety přišla z Vysočiny do Prahy, od roku 2009 pracovala jako vlakvedoucí a později revizor (krok špatným směrem). Nakonec zakotvila v Depu kolejových vozidel Praha. Čekaly na ni dílna, zkoušky, zácvik a zase zkoušky. K tomu ještě studium na Fakultě dopravní ČVUT. Dnes patří mezi (pouhé) tři ženy ve Skupině České dráhy v profesi strojvedoucí.

Při získávání svých pracovních zkušeností si musela pomoci hlavně sama. I když na dílně ve Vršovicích získala výborné přátele a dodnes s tamními chlapy, elektromechaniky, chodí na pivo. Byla ráda, že ji v prvních dnech neprovázely žádné obličeje jako: „Ježíš, zase další buchta, co bude chtít dělat strojvedoucí!“ Vlastním impulzem k práci na stanovišti bylo školení vlakových čet v obsluze elektrických jednotek 471 v Praze. Tehdy položila dotaz náměstkovi přednosty Vítu Marešovi, zda ještě berou strojvedoucí. A pak to začalo.

V únoru 2012 nastoupila na zácvik, pak šla do České Třebové na osm týdnů do školy, udělala odbornou zkoušku z dopravních a technických předpisů V 06. „Nejdřív jsem začínala na měsíc na Legu na topírenském posunu, abych se rozjezdila po točně. To je docela těžké na obratnost. Následovaly posuny na Smíchově, na pražském hlavním nádraží a tady v depu ‚na Balkáně‘. Potom jsem strávila měsíc na ‚kasičkové‘ Osmsetdesítce na Pražském Semmeringu. Další sbírání zkušeností bylo různorodé: na Regionovách, na motorácích, na rychlících do Tanvaldu stejně jako na Posázavském pacifiku,“ vypočítává Marie a dodává, že se stihla svézt i na svých oblíbených lokomotivách řady 750.7 na trati Praha – České Budějovice, ovšem to jen během spolujízdy se služebně starším kolegou. 

Pro kolegy z dílny má jen chválu

A jak řeší závady na mašině? „Fírové v nouzi říkají: No co, má to hák vepředu a hák vzadu, tak se to odtáhne! Ale není to legrace, zvlášť když je spěch a ten je vlastně vždycky. U Osmsetčtrnáctky mi třeba nezbývá než shodit vozidlo do baterek a pak se pokusit znovu nahodit. Jednou mi umřela Veselá kráva neboli Dvojlego. U ní spíš člověk může zkontrolovat základní věci, které by mohly způsobit poruchu, pak zavolat kolegům z dílny nebo zkušenějším strojvedoucím. Další možností už je volat o náhradní stroj, protože závada je takzvaně na dílnu.“ Z úst Marie zní chvála na kolegy z dílny, kteří ji toho spoustu naučili, včetně znalosti čtení elektroschémat. A svérázná strojvůdkyně přidává ještě jednu zkušenost ze zálohy z pražského Odstavného nádraží Jih: „Zajímavé je, že mašina se nejčastěji porouchá během noční, když je nejvíc práce!“ 

Zabodovala ve Zvolenu

Než byla Marie převelena jezdit „před kopec“, tedy do Vršovic, dělat poznání na Dobříš a na pražské spojky, stihla na popud pana Kothery z Odboru kolejových vozidel ještě jednu reprezentativní událost. Jelikož její dvě kolegyně z ČD a ČD Cargo nemohly, tak nakonec coby jediná zastupovala Českou republiku na mezinárodních závodech lokomotiv ve Zvolenu. Tam skončila „na bedně“ na krásném druhém místě. 

„Soutěž proběhla v pohodě, i zázemí bylo fajn, a hlavně jsem se bavila. Jenom jsme ze začátku nevěděli, co nás čeká, jak moc to berou vážně. Nečekala jsem, že to bude taková legrace a hlavně divadlo pro přihlížející. To bych si z recese vzala třeba i nějakou starou uniformu,“ směje se a vysvětluje, že nejméně jí šla disciplína najíždění na přesnost. „Protože přede mě místo nárazníku postavili plechovky piva a tomu se jako správná Češka bojím ublížit!“ Naopak v přesném zastavení mezi dva praporky excelovala. 

Plánuje napsat průvodce po středočeských lokálkách

Vršovická strojvedoucí má samozřejmě svá hobby: cyklistiku, kolečkové brusle nebo lyže. Dříve dělala i bojové sporty, například taekwondo. Nyní už kvůli turnusu musí leckterý trénink oželet a sportu se věnuje pouze rekreačně. A také má jeden malý spisovatelský sen. Už dříve se chystala, že by napsala knížku o středočeských lokálkách.

„Kdysi dávno jsem měla dělat školní práci na téma Orlická dráha. Když jsem svoje zápisky z turistiky po tamních končinách dávala číst kamarádovi, hned mi říkal, že to je vlastně super průvodce a že bych to měla napsat a vydat,“ vzpomíná a hned si představuje, že až jí odpadne učení a bude mít volněji, vrátí se k tomu a některé další tratě projede, nafotí a pak se uvidí. „Myslím si, že kdyby vyšla nějaká knížka s turistickými výlety v okolí našich lokálek, mohlo by to na nějakou ohroženou trať přitáhnout cestující a možná jí tak trochu pomoci oddálit zastavení provozu.“