Lovec lokomotiv podle čísel má slabost pro Štokry

Z obecného pohledu je to skupina nepatrná, na počet železničářů však nemalá. A tahle rodina – označovaná slovem šotouši – se dělí na řadu podskupin. Strojvedoucího Ladislava Kroula, který pod hlavičkou DKV Česká Třebová převážně pendluje s RegioPantery na trati Pardubice hl. n. – Jaroměř, by bylo možné zařadit do „škatulky“ statistiků neboli čísílkářů. Tedy pro neznalé – fotografuje lokomotivy převážně jezdící v Česku a na Slovensku tak, aby postupně „ulovil“ všechna jejich inventární čísla. A samozřejmě si fotky s podobně zaměřenými fotografy intenzivně vyměňuje.

Pořádek v takto nasměrovaném koníčku jde ruku v ruce s pečlivou evidencí (proto pojem statistici), ovšem osmapadesátiletý strojvedoucí spoléhá hlavně na svou paměť, a tak většinu čísel včetně dep, kde ten který stroj pobýval, nosí v hlavě. Samozřejmě že ne všechny. Ostatně zkuste si zapamatovat třeba skoro sedm set „osmsetdesítek“ nebo přes čtyři sta Kocourů! Zvláště když je jeden jako druhý. Nebo přes pět stovek Štokrů. Ty má na fotkách prakticky všechny. Aby ne, hýčká si celkem čtyři tisíce snímků jen této své asi nejoblíbenější řady.

Vše si zapisuje do notýsku

Na cestách pan Kroul používá tenký notýsek, kde má stejně jako třeba filatelista poznamenáno, co mu ještě chybí. Při fotografování si nepotrpí na nějakou extra „vymazlenou“ kompozici či dech­be­roucí krajinu. Stačí mu, když je na snímku mašina dostatečně zblízka a má čitelné číslo. Nabízí se samozřejmě okamžitě několik pochopitelných otázek. Hlavně zda „odchytil“ čísla všechna. Ale také která z nich jsou vzácná, pro něj cenná, a která mu takříkajíc o vlásek unikla.

Pochopitelně všechny ještě nemá. U notoricky známých „vzácných“ strojů mu chybí třeba pražská E 499.2017 či bratislavská ES 499.0010, obě zrušené velmi záhy po nehodách. Aspoň ale ví, kdo je stihnul vyfotit. „O vlásek mi unikl třeba Brejlovec T 478.3048. Stál zeleno-bílý v depu v řadě s mašinami, které čekaly na opravu. Já si ho nevyfotil, byl pořád nějak schovaný a moc to nešlo. Pak zmizel do zvolenských dílen, kde si nějaký čas pobyl. V Hradci jsem pak zaváhal – dal se vyfotit a on mezitím odjel zpět na opravu pro poruchu motoru. Jenže se už nevrátil a byl ve Zvolenu zrušen,“ vzpomíná. Z těch ještě dostupných, tedy současných, strojů se už léta míjí s jednou ze slovenských lokomotiv řady 363. „Pokud by si vytkli cíl sbírat a fotit mašiny podle čísel mladí zájemci, asi by měli smůlu, protože většina starých strojů už je nenávratně pryč,“ říká strojvůdce. Tím nepřímo za úspěchy v hobby děkuje přesunům v životě podmíněným svou profesí.

Železnici měl rád už jako malý

Dětství prožil v Dubé, tedy asi 11 km od nejbližších kolejí v Doksech. Nikdo z rodiny, vyjma strýce výhybkáře, u ČSD nepracoval. Ovšem od nějakých deseti let už měl jasno, že se chce stát strojvůdcem. Jezdíval s kamarádem Jirkou Vydrou, který jej lokomotivy naučil rozeznávat, na ně koukat z nadjezdu v Hradci Králové, kam se později jeho rodiče přestěhovali. „Když jsem začal v Hradci topit, věděl jsem, že v depu fotí mašinky Pavel Vaníček, tak jsem jej otravoval o fotky. Pár mi jich udělal a pak mi řekl: Hele, kup si foťák a nafoť si to sám! A tak to začalo.“

Dál už je to příběh o splněném snu: učební obor na motoráře v České Třebové, po vyučení do zácviku jako druhý topič a od srpna 1974 začal jezdit jako řádný. „Na lokomotivách 354.1 jsem se už v Hradci bohužel nesvezl, zato na Buštěhradce 524.102 jsem ještě zažil topírenský posun. Byl jsem s ní dvakrát na kanále a dělal oheň,“ vzpomíná Kroul.

Jako pomocník jezdil na všech trakcích. Pak kvůli bydlení přišlo stěhování do Karlových Varů a po zkouškách samostatné jezdění v tamním dnes už neexistujícím depu na Karkulkách a M 240.0 na místních kopcovitých tratích. „Krpály jako hrom, dvacet promile skoro všude. Můj první turnusový stroj byl T 435.0129,“ říká. V Chebu si udělal „papíry“ na střídavé stroje a hned pak ve Varech na devět let zakotvil na nové T 466.2323 z ČKD. Později dělal i strojmistra. Po osmnácti letech ve Varech se dostal do Chomutova a odtud přes depo Praha zpátky do Hradce Králové, kde jezdí jedenáctým rokem. Bydlí ve Dvoře Králové nad Labem s manželkou, která má pro jeho zálibu i práci pochopení.

Fotky mají rozdávat radost

Ale nebyly to jen lokomotivy, s nimiž jezdil do dílen a za kterými dodnes neváhá vandrovat až na východní Slovensko. Měl a dodnes má štěstí na mnoho zajímavých lidí, kteří formovali jeho hobby a od nichž se toho mohl spoustu naučit. „Když jsem topil v Hradci a dojelo se do Turnova, tak se vždy chodilo na pivko. V hospodě byl vždy nádražáckej stůl, kde se scházeli fírové a topiči i z jiných dep a vyprávěli příhody. Historky těch starej praktiků, jejich veselé příběhy, chytání rozumů jak na tuhle mašinku a jak zase na tuhle, to jsem měl moc rád,“ vzpomíná dnes.

Ladislav Kroul si sběratelskou vášní dělá radost nejen sobě, ale neváhá vypomoci jiným sběratelům nebo třeba poskytnout nějaký vzácný záběr pro nějaký článek nebo knížku. „Jeden posunovač u nás sbírá pohledy měst s erbem, tak jsem mu nějaké donesl. Měl oči navrch hlavy, protože tam našel vzácný Rudník, tak to mě potěšilo,“ uzavírá strojvedoucí citátem svého kamaráda fotografa I. Šnábla: „Fotky nemají ležet doma ve skříni, ale mají v knihách a časopisech rozdávat radost ostatním.“

LADISLAV KROUL

◆ Vyučil se motorářem v České Třebové.

◆ Absolvoval kurz na strojvedoucí všech trakcí včetně parní.

◆ Jako pomocník strojvedoucího a strojvedoucí prošel depy Hradec Králové, Cheb, Karlovy Vary, Praha a Česká Třebová.

◆ Dnes jezdí převážně na jednotkách 440 DKV Česká Třebová mezi Pardubicemi a Hradcem Králové a Jaroměří.