Lokomotivy se mu staly životní láskou

Stavbě modelů se Stano Antalík věnuje od patnácti. Inspirací mu byli otcovi bratři, tedy strýcové. Antalíkův děda kdysi ve Vrútkách vyměnil se zámečníkem v železničních dílnách náramkové hodinky za stabilní funkční parní stroj, s nímž si strýcové hráli a na půdě rodinného domu si k němu postavili jakousi primitivní kolejovou dráhu včetně lokomotiv. „Mně se to velmi líbilo, proto jsem poprosil tátu, aby mi pomohl vyrobit podobnou železniční trať, a to včetně mašin. Napřed jsme začali s dřevěnými kolejnicemi, později již byly kovové. A lokomotivy? První byla vcelku jednoduchá. Byla to nějaká pára. Spíše vypadala jako hračka, do modelu měla ještě daleko,“ vzpomíná na úplné začátky Stanislav Antalík.

Staví více než padesát let

První modelové lokomotivy pomohl Stanovi zhotovit tatínek. Nejvíce práce měli s kolečky, jejichž vzor otiskli do sádry a následně odlili z ložiskové slitiny. Otec a syn Antalíkovi vyrobili nejprve napodobeniny dieselových strojů T458.1 a Bardotky neboli Pegase řad T478.1 a T478.2. „Možná bych ještě našel jejich fotky, ale vzpomínám si na ně velmi dobře. V nějakých patnácti letech jsem si chtěl už sám postavit dokonalejší model. Byl to opět tradiční Hektor T458.1, kterému jsem udělal už i otevírací dveře a poklopy, takže se začal podobat konečně skutečnému stroji. Pak jsem postavil ještě motorové lokomotivy Čmelák a Brejlovec. Až později jsem si vypočítal optimální velikost modelů a vyšlo mi, že nejlepší bude měřítko 1:20, které používám v posledních třiceti letech,“ vysvětluje Stano Antalík.

Základy jsou v počítači

Jak modely pana Antalíka vlastně vznikají? Nejprve si v programu Autocad vytvoří v počítači výkresy, na jejichž základě vyrábí jednotlivé detaily. Kreslí nejen podle továrních výkresů, ale i podle vlastních měření na skutečných strojích. Chce, aby modely byly věrné a odpovídaly skutečnosti. Když je výkres hotov, začíná vlastní výroba, kterou si pan Antalík zabezpečuje sám. Jako materiál používá většinou mosaz. K dispozici má nejen frézku a malý soustruh, ale řadu užitečných nástrojů pro práci s kovem. Nejsložitější je ale prý výroba kol, která si odlévá z hliníkové slitiny. Ne vždy se prý daří odlít precizně paprsky kol.

Život strávil na železnici

Pro práci na železnici měl Stano Antalík jedinečné rodinné předpoklady, neboť jeho děda byl topičem na parních lokomotivách řady U 37 na úzkorozchodné dráze Ružomberok – Korytnica kúpele. „Dráze se upsal i můj otec a stal se strojvedoucím. Jeho domovskou tratí byl úsek Margecany – Červená skala – Brezno – Zvolen, vedoucí zčásti nádhernou krajinou Slovenského rudohoří. A aby toho nebylo málo, tak i můj syn jezdí jako strojvedoucí na tatranských električkách,“ usmívá se pan Antalík.

Popradský lokomotivní modelář si přál být strojvedoucím od dětských let. „Jako chlapec jsem se přes prázdniny vozil s otcem na různých mašinách. Jsem ročník 1951, takže pamatuji dobře parní provoz. Udělal na mě už tehdy velký dojem. Později táta jezdil na dieselové lokomotivě tehdejší řady T458.1. Dieselové stroje mě zprvu moc nenadchly, ale později jsem i jim přišel na chuť a začal je vyrábět i jako modely.“

S kamarády oživil Papouška

Stano je však také hnacím motorem party lidí, která opravila do provozního stavu parní lokomotivu 477.013, deponovanou v popradském depu. „K myšlence mít v depu vlastní parní lokomotivu mě přivedli nadšenci z Vrútek a pražského depa v Libni. Usmyslel jsem si, že se zase po letech svezu s tátou na páře jako kdysi. Bylo nás pět, jak v tradičním českém románu od Karla Poláčka. Papouška jsme dovlekli v nedobrém stavu z bratislavského Muzejno-dokumentačného centra v zimě 1991. Jeho oprava trvala osm let a některé chybějící součástky nám vyrobila dokonce popradská vagonka, ložiskové pánve střední ojnice pomohli odlít v továrně ve Svitu. Za těch mnoho let se na repasi Papouška vystřídala řada nadšenců, byly ale i časy, kdy jsem na mašině pracoval sám. Hodně nám pomohli přátelé z Hanisky u Košic a řada strojvedoucích z Vrútek. Stroj obdržel technicko-bezpečnostní zkoušku v roce 2000 a od té doby s ním občas někam vyrážíme,“ říká Antalík.