Literát na trati bere poezii jako katalyzátor

K básnické tvorbě se strojvedoucí Zdeněk Herzig dostal tak trochu oklikou. Nejdříve psal pro Centrum volného času v brněnských Lužánkách hodnocení akcí a projektů. Sem tam odeslal článek do zájmového magazínu radioamatérů. V devadesátých letech ho zaujaly rozhlasové Toulky českou minulostí. „A mě v té době napadlo: to je ono, rozhlas a žurnalistika. Jako člověk technický, ale nečtivý, jsem se odhodlal založit v Lužánkách Rozhlasový klub Litina. Byl jsem vtažen mezi kreativní a sečtělé bytosti. Při různých společných aktivitách se mi dostávalo do rukou mnoho knih a také poezie,“ říká strojvedoucí a básník v jedné osobě. 

Za vše může Allen Ginsberg

A pak se dostal přes kamaráda ke sbírce Allena Ginsberga. „První jeho sbírku jsem přečetl celou, i když se mi nelíbila. Těžko se to četlo, ale mělo to náboj. Přes­to jsem ji odložil s pocitem, že takovou poezii může napsat každý. Tak proč ne já? Byla asi jedna hodina v noci a já vzal papír a napsal svou první báseň. Zázrak. Tak se jmenovala. Věnoval jsem ji své ženě – dodnes jí dlužím autorský přednes. A pak byly další a další. Když jsem měl kolem dvacítky básní, za které jsem se nemusel stydět, usoudil jsem, že by bylo dobré to nějak poskládat a vydat. O knize jsem tehdy neuvažoval. Sbírka s názvem Poslední maska šla do světa v počtu několika desítek kopií. Vše jsem rozdal mezi přátele a kamarády.“

V doslovu k první sbírce ji přirovnal k jakémusi balvanu pomyslně vyvláčenému na vrtkavý kopec s podotknutím, že kdyby měl spadnout, tedy nebylo to ke čtení, tak ostatní mají zařvat! Uskočil by a už by o něm nikdo neuslyšel. Nezařval prý nikdo. Místo toho přibývaly pocity, nápady a Zdeňkovi se začalo v poezii líbit a začal ji samizdatem produkovat. Básníci ale nejsou moc v kurzu, čte se zpravidla něco jiného. 

Lidé chtějí spíš příběh

„Poezie je taková krátkodobá útěcha. Za tři stovky můžete mít román na dovolenou nebo básničky na dvě hodiny. U poezie se asi musí trochu brzdit a zamýšlet se. Román vám to naservíruje po lopatě a v lepším případě se zamyslíte, až to skončí,“ vysvětluje. V poezii jsou prý postavy spíše průvodci. Nebo v ní postavy vůbec nejsou. A to možná lidi mate. Proto prý sahají po příběhu, do jehož postav se mohou alespoň na chvíli obléci. A je možné, že neměli příležitost se poezii naučit vnímat, protože i to potřebuje čas. „Často vidím v knihkupectví někoho stát u regálu s poezií a listovat v knížce, co mu padla do ruky. Přečte si dvě tři básně a vrátí ji do fochu.“ 

Ve dvou jsou problémy snazší

Práce strojvedoucího, zvláště pak na nákladních výkonech, je tvrdá realita. „Po nástupu kratičká dílna, kurz, zkoušky, kontrolér a jedem. Něco málo přes rok a byl jsem na stanovišti. Sám. A dělej, co umíš.“ Stále mu chybí to, co jeho starší kolegové prožívali jako pomocníci. Praxe na stroji, kde byl zkušený fíra. „Na řešení poruch byli dva. Když byl čas, tak se dalo o mašině mluvit, ledacos vyzkoušet a vyvarovat se přehmatů. Za měsíc na stanovišti se moc průšvihů nestane, aby se je člověk naučil řešit. Co řeknou chlapi v kurzu, je jen suchá teorie. Takže plav a nějak si poraď. Po pěti letech se člověk sice zklidní, ale přesto je každá směna provázena stresy při jakémkoli sebemenším vybočení z rutiny. A tady se poezie ukázala jako vynikající katalyzátor. A někdy se oba světy prolnou a pak vznikají básně o železnici, fírech a o kolejích,“ dodává.              

ZDENĚK HERZIG

Po vyučení elektromechanikem sdělovacích a zabezpečovacích zařízení v roce 1982 získal průkaz řidiče speciálních vozidel. Po anabázi u řady státních i soukromých firem několik let podnikal v telekomunikacích. Po maturitě si doplnil studium na Vysoké škole pedagogické. Na jaře 2008 přichází do ČD Cargo, kde od roku 2009 jezdí jako strojvedoucí (PJ Brno). Od mládí se věnuje práci s mládeží ve Středisku volného času Lužánky v Brně – dnes tu pracuje externě jako pedagog. Vede kroužek železničních modelářů, spolupracuje s Dopravním klubem a Rozhlasovým klubem Litina.