Přihlásit se do Intranetu ČD

 
 

Železničář / Lidé a příběhy / Lezení po horách mu dodává adrenalin i zdraví

Lezení po horách mu dodává adrenalin i zdraví

12.7.2012 – autor: MARTIN HARÁK

Před výškami má respekt a pud sebezáchovy, ale nikoli strach. Proto možná stále žije. Řeč je o Radkovi Tomanovi z Brna, který je civilním povoláním vlakvedoucí Českých drah. Podstatnou část svého života věnuje horolezectví a pracím ve výškách. Zdolal už téměř všechny alpské velikány.

Lezení po horách mu dodává adrenalin i zdraví

Úcta k přírodě, pokora a sebereflexe. To jsou podle vlakvedoucího Radka Tomana tři důležité věci pro horolezectví, které sám aktivně provozuje. K tomuto fyzicky i psychicky náročnému koníčku ho přivedl jeho táta a tak trochu dětská lékařka. Ta totiž prohlásila, že na dýchací problémy, kterými trpěl, mu pomohou jenom hory a sport. Tak se patnáctiletý Radek Toman přihlásil do horolezeckého oddílu TJ Tesla Brno, kde je členem dodneška. Nejdříve slézal kopce ve Vysokých Tatrách, později si troufl na alpské velikány v Rakousku a Švýcarsku. Prvním skutečně velkým úspěchem pro něj bylo zdolání Mont Blancu v roce 1992. 

Výzva jménem Matterhorn

Asi největším zážitkem se pro Radka stal výstup na nejvyšší švýcarskou horu Matterhorn v roce 1993. Hora, která dosahuje výšky 4 478 metrů nad mořem, je velmi nebezpečná a nevyzpytatelná. Každoročně na ní zahyne v průměru okolo deseti horolezců. Tehdy jednadvacetiletý Radek se rozhodl pro sólo výstup v lednu, kdy panuje na Matterhornu nejnebezpečnější období a také krutý mráz. Dnes na tento svůj počin vzpomíná jako na mladickou nerozvážnost, které by se již nikdy nedopustil.

„Již dole na úpatí jsem si při pohledu nahoru uvědomil, že vrcholu Matterhornu asi nedosáhnu, protože v horních částech bylo víc sněhu než obvykle. Stanovil jsem si proto za cíl tři a půl tisíce metrů nad mořem, ale i to mně dalo zabrat. Když je člověk po pás ve sněhu, tak každý krok vyžaduje velkou námahu. Cesta byla proto náročná a velmi pomalá. Vnitřní hlas mi říkal, ať slezu dolů, ale nezkrotná zvědavost mě poháněla vzhůru,“ vzpomíná Toman. Situaci mu zkomplikoval studený vítr od Itálie, který začal nabírat razanci. Naopak ze švýcarské strany bylo slunečno a relativně teplo. Tyto dvě masy vzduchu se srazily a proměnily ve strašidelný vichr.

Po zadku sjel 600 metrů po skále

„Udělal jsem to nejrychlejší, co mě napadlo,“ pokračuje ve vyprávění Toman. „Zkusil jsem sjet sněhovým žlabem po zadku. Po chvíli mě něco začalo tlačit do zad a hlavu a ramena mi zavaloval sníh. Ocitl jsem se v lavině! Okamžitě jsem se převalil na břicho, sevřel cepín a modlil se, aby se mně nevysmekl z rukou. Začal jsem nabírat stále větší rychlost a pak se najednou zastavil. Sníh jsem měl úplně všude, v uších i pod oblečením. Když se částečně rozpustil, zjistil jsem, že jsem ujel asi 600 metrů až na hřeben Hirnli, nedaleko prudkého srázu.“

Za chvíli Radek uviděl záchranářský vrtulník, který ale mezinárodním gestem, jaké používají horolezci, poslal zpět a dal se sám na sestup. Přiznává ale, že mu v té chvíli bylo do breku. Dál prý to bylo už relativně jednoduché. Po nějaké době našel správnou cestu a zcela vyčerpaný, ale naštěstí zdravý, doputoval do údolí. Tento příběh má ovšem poněkud nešťastný konec. Radkův táta se následující rok vydal na Matterhorn stejnou cestu, ale při sestupu neměl takové štěstí jako syn a zahynul. Prý v takřka stejné lavině jako byla ta, která stála Radka Tomana málem život. 

Lidská atmosféra na regionálních spojích

Na železnici pracuje dvaadvacátým rokem. Nepopírá, že dříve měl ambice doprovázet vlaky vyšší kvality, ale poněkud ho odrazovalo dojíždění do Břeclavi, kde tyto posádky nastupují nebo naopak končí. „Bydlím v Brně, a to ještě na opačném konci, než je hlavní nádraží, takže by mně samotná cesta do práce mohla trvat třeba i dvě hodiny nebo více. Proto jsem raději prvních šest let doprovázel vlaky na trati z Brna do České Třebové. Později jsem byl zařazen do dispečerského turnusu. Od roku 2006 pracuji na trati Brno – Ivančice a Moravské Bránice – Miroslav, kde jsem opravdu maximálně spokojený,“ říká Radek Toman. Jak dodává, na regionálních spojích vládne specifická „domácí“ atmosféra. S leckterými cestujícími se také zná osobně. Od některých dostane sem tam jako dárek malou sladkost, od starších dam dokonce i zimní ponožky. Takové věci se v Pendolinu asi nedějí. 

RADEK TOMAN

Po absolvování strojní průmyslovky odešel v roce 1990 pracovat jako průvodčí, později vlakvedoucí k ČSD. Do roku 1996 jezdil na vlacích z Brna do České Třebové a dalších 12 let byl zařazen do dispečerského turnusu. V současnosti pracuje jako vlakvedoucí v pravidelném turnusu na regionálních motorových spojích linky S41 jezdících mezi Brnem, Moravskými Bránicemi a Ivančicemi, potažmo Moravským Krumlovem a Miroslaví. Jeho životním hobby je horolezectví a práce ve výškách. Věnuje se i dobrodružné turistice.


Průměrné hodnocení (2 hlasů): 4.5

Další články této rubriky

Radost hledá v knihách a na železnici Radost hledá v knihách a na železnici

11.6.2019 - Trpí Aspergerovým syndromem, což je jedna z forem autismu, miluje všechno spojené s dopravou, zvláště pak železnici. Sedmnáctiletý Petr Večerek z Nového Jičína se i přes svůj hendikep snaží žít plnohodnotně jako jeho… »

Strojvedoucí svou pohotovostí zabránil tragédiiStrojvedoucí svou pohotovostí zabránil tragédii

16.4.2019 - Na nešťastné pátky třináctého strojvedoucí českotřebovského regionálního provozního pracoviště OCP Střed Jan Zika nevěří. Přesto ten loňský, červencový, pro něj zrovna moc dobře nezačal. Málem totiž skončil mimořádnou… »

Zraněný strojvedoucí pomáhal cestujícím po střetu na přejezduZraněný strojvedoucí pomáhal cestujícím po střetu na přejezdu

18.3.2019 - Jedním z řady oceněných zaměstnanců Českých drah, kteří vykonali mimořádný čin nad rámec plnění svých pracovních povinností, se stal i pětadvacetiletý strojvedoucí Tomáš Stránský z Olomouce, který pracuje na tamním… »

 

Všechny články rubriky Lidé a příběhy

 

Tipy redakce

 
 
Filtr pro třídění článků
Datum od
Datum do
Železničář číslo
Rubrika