Kus Vysokých Tater najdete v podhůří Beskyd

Marian Mrózek sice pochází ze Slezska, Vysoké Tatry ale navštěvuje odmala. „Je to srdeční záležitost. Vlaky mě uchvátily už jako malého. V té době mě samotné hory ještě tolik nebraly, to přišlo až s časem. Na to se následně nabalila architektura tatranských osad i železničních staveb. Nakonec se vše propojilo a já si Vysoké Tatry přibližuji modelařením,“ vysvětluje.
Přejít od rajzování po horách k samotné tvorbě modelů přece jen ale nějakou dobu trvalo. „Když se mi narodil syn, jezdili jsme do Tater všichni, i s manželkou. V době, kdy po odpoledních spal, jsem bloumal po Tatrách a objevoval všechny ty krásné stavby a řekl si – proč ne,“ vypráví. 
A přibližně před patnácti lety se do modelového ztvárnění oblíbených objektů pustil poprvé. „První byla kaplička, která je u symbolického cintorínu poblíž Popradského plesa. Byla to jedna z jednodušších staveb, na kterou jsem si troufal.“ Do té doby příliš zkušeností s lepením vlastních papírových modelů neměl, na vlastním kolejišti používal plastové stavebnice.

Začátky stylem pokus - omyl
Vše se musel učit za pochodu, postupně si vytvářel vlastní postupy i autorský rukopis. „Začínal jsem od fotky. Nakreslit, vystřihnout, nalepit, špatně, znovu. Šel jsem klasickou metodou pokus – omyl,“ popisuje Mrózek nelehké začátky.
Přesto pochopil, že ho tvorba modelů baví. „Po kapli jsem si řekl, že mám rád dráhu a půjdu tímto směrem. Začal jsem od malých staveb – jako je zastávka Nový Smokovec, Sibír, Nová Polianka… A řekl si, že zkusím udělat všechny zastávky TEŽky (Tatranské električky a zubačky), kterých je tedy poměrně dost, zdaleka nemám všechny.“
K ikonickým technickým stavbám Vysokých Tater však nepatří jen budovy nádraží. „Pak mě oslovil Jurkovič (Dušan Jurkovič, slovenský architekt tvořící na přelomu 19. a 20. století, který navrhl například budovy lanové dráhy z Tatranské Lomnice na Lomnický Štít, pozn. red.), to je moje druhá srdcovka. Včetně celé historie původní lanovky na Lomnický Štít. Považuji ji za světový fenomén a je mi líto, že dopadla, jak dopadla.“
Čímž ovšem postoupil od technicky a vizuálně relativně jednoduchých staveb k výrazně složitějším. „To už byla jiná úroveň. Na Jurkoviče jsem se dlouho chystal a dlouho si na něj netroufal, jelikož to jsou poměrně složité stavby. Nakonec jsem ale zvládl všechny čtyři jeho lanovkové objekty, které stojí dodnes a jsou kulturními památkami.“
Oproti začátkům už je příprava takového modelu samozřejmě obsáhlejší. „Najdu budovu, snažím se k ní najít co nejvíce materiálů. Kromě focení hledám inspiraci v knihách, těch o Vysokých Tatrách vlastním nespočet. Co bylo nebo je na trhu, se snažím koupit nebo urvat v nějakém bazaru. Pak následuje měření, zkoušení, transformace do nějakého měřítka… Jedu stále v analogovém režimu, jak s oblibou říkám. Tedy tužka a papír. K počítači jsem ještě nějak nedospěl a asi už ani nedospěju. Následně zkouším, zdali to sedí v měřítku, pokud to sedí, přenáším to na karton, začínám vystřihovat a lepit. Je to dlouhý proces. Nejhorší je začátek, tedy překreslit to, dostat to na papír,“ říká Mrózek.

Práce na dny i měsíce
Takový koníček samozřejmě zabere spoustu času. „Když mám prostor a chuť, mám jednodušší stavbu do týdne hotovou. Příkladem složitější stavby je napínací stanice lanovky Štart. Je specifická, fascinuje mě. Neexistuje k ní téměř žádná dokumentace, tu jsem stavěl minimálně tři měsíce.“ Stavět se navíc nedá každý den. „Je to práce, na kterou člověk musí mít chuť. Když ji nemám, tak do toho nejdu, protože to pak většinou zkazím a jde to do koše.“
Tvorba papírových modelů se už Mrózkovi prolíná i do profesního života. „Pracuji u hasičů. Moje první neželezniční modelová stavba souvisela s koncem jednoho bývalého kolegy v práci. On se věnoval tvorbě trenažérů a simulátorů na nácvik zásahů na nebezpečnou látku. A když odcházel, jeden z nich jsem mu vytvořil jako model. To byla první vlaštovka,“ vzpomíná.
„Následně jsem vytvořil model hasičské stanice v Karviné, kde pracuji. Který se zalíbil kolegovi z orlovské stanice, takže jsem před nějakými dvěma lety dokončil i orlovskou stanici. A pokud bude zakázka na další a já budu mít prostor, budu se rád věnovat i tomu,“ nadhazuje kolegům hasičům případnou další výhybku z trasy železničního modeláře.
Přestože se mu byt plní dioramaty a tatranské stavby obsadily většinu jeho modelového kolejiště, samotná drážní vozidla v měřítku TT nevyrábí. „Na modelování vozidel bych si netroufl. Zkoušel jsem to, mám dva pokusy, ale chlubit se tím nebudu. Je to ještě o level výše než stavby a klobouk dolů před všemi, kteří se tomu věnují. Vytvořit funkční model drážního vozidla je úplně jiná liga,“ uvědomuje si.
I proto zůstává stranou dalších plánů u tatranských nádražních budov. „Mám nafocenou budovu a jsem ve fázi kreslení normálněrozchodné staré stanice v Tatranské Lomnici. Ta se mi dlouhodobě moc líbí. A je poměrně složitá. To bude ještě boj,“ směje se. Připouští ale, že jej aktuálně zaměstnává spíše profese. Čas na model bude muset opět uzrát.
A budovou nádraží v Tatranské Lomnici to jistě neskončí. „V Tatrách je ještě spousta původních objektů, které mě lákají. Ale musím s tím pohnout, postupně mizí. A lepit nějaké nové tatranské hotely se mi opravdu nechce,“ dodává Mrózek.