Přihlásit se do Intranetu ČD

 
 

Železničář / Lidé a příběhy / Jiří Střecha: Dráha je kolektivní sport

Jiří Střecha: Dráha je kolektivní sport

4.8.2023 – autor: VÍT ČEPICKÝ

Říká se, že lidé z drážního prostředí věnující se historii tuzemské železnice o sobě vlastně všichni navzájem vědí. Podíváme-li se na drážní životopis Jiřího Střechy, není se čemu divit. Stopu zanechal v celé řadě železničních spolků, výstav, akcí a rekonstrukcí, z nichž nejvýrazněji vystupuje činnost na zubačce a spolupráce na restaurování unikátní Slovenské strely. „Její jízdní vlastnosti jsou ohromující,“ oceňuje Střecha.

Jiří Střecha: Dráha je kolektivní sport

Přestože se životopisem Jiřího Střechy line dráha souvisle a vytrvale, při rozhovoru jsme se sešli v budově poštovního muzea, jehož je ředitelem. „Vystudoval jsem historii a muzeologii, takže se cítím být muzejníkem,“ říká ve své pracovně mezi podobnou porcí železničních a poštovních artefaktů. „Historii dopravy a železnice jsem se ale věnoval vždy – a s tím pošta souvisí. Občas říkám, že bych zde nepracoval, kdyby pošta neměla dva historické železniční vagony, protože známky jsem, přiznám se, nikdy nesbíral,“ usmívá se.
A má vůbec pošta na železnici budoucnost? „Do roku 1999 se ještě třídily zásilky na palubě poštovních vozů, později se po železnici přepravovaly již jen koše s vytříděnými zásilkami. Poslední čistě poštovní vlaky spojovaly logistická depa České pošty v Praze, Pardubicích, Olomouci a Ostravě, což nedávno skončilo. Nyní jsou přepravovány poštovní zásilky v rámci nákladních expresů (NEx) a uvidíme, co bude do budoucna. Ale třeba se v rámci zvýšené snahy o ekologickou přepravu ještě dočkáme renesance přepravy pošty po železnici. To samozřejmě závisí i na návaznosti další infrastruktury. Osobně si ale myslím, že pošta na železnici ještě poslední kilometr neujela,“ myslí si. Krom poštovního muzea se však ve volném čase průběžně věnuje i dráze. A to jak té pouliční v rámci Boveraclubu, tak ozubené. „Zubačka spojuje železnici a hory, což jsou mé dvě lásky, ale je tam i výborná parta lidí. Dráha je kolektivní sport, jednotlivec moc nezmůže, naopak sdílená radost, když se něco podaří, je vždy násobná.“
V rámci spolku spjatého s naší jedinou ozubnicovou tratí z Tanvaldu do Harrachova se věnoval zejména oceňované rekonstrukci výtopny v Kořenově. „Byla to úžasná zkušenost a velké vzepětí všech členů. Hodně nám pomohl i kraj a starostové dotčených obcí, ve výsledku se podařilo vybudovat zázemí pro činnost spolku i údržbu a uchování historických hnacích vozidel pod střechou. Navíc málokdo, kdo vidí obrázek výtopny před a po opravě, zůstane chladným, ten kus práce je tam přímo vidět.“

Slovenská strela
Patrně nejvýznamnější položkou jeho dosavadní práce spjaté se železnicí je projekt rekonstrukce historického motorového vozu M 290.0, slovutné Slovenské strely, která dodnes svým výjimečným pojetím i technickým zpracováním budí zasloužený obdiv.
Osloven sestavením rozpočtu rekonstrukce a zhodnocením její možnosti byl v roce 2015 přímo kopřivnickou Tatrou, v jejímž majetku se nachází. Vstupní podmínky nebyly nejsnazší – stroj byl sice víceméně kompletní, ovšem řádně poznamenaný letitým odstavením.
„Musím říct, že to ve mně budilo respekt. Přizval jsem proto ke spolupráci mého kolegu a kamaráda Jana Palase, který je licencovaný restaurátor v oboru technických památek. Naším cílem se po zhodnocení všech okolností stala snaha renovovat Strelu do plně funkčního stavu z roku 1936. Velmi šťastné bylo i vítězství firmy ČMŽO z Přerova jako generálního dodavatele renovace. Majitelé firmy otec a syn Loučtí jsou železničáři tělem i duší a mají tým schopných lidí, kterým se podařilo dát dohromady vše včetně celého systému přenosu výkonu patentu Sousedík. Přitom to celé mělo řadu úskalí, například výkresová dokumentace nebyla asi z důvodu ochrany patentu úplně přesná. Zdali se to podaří, byla velká neznámá, ale dopadlo to opravdu na výbornou,“ je zpětně přesvědčený Střecha.
Na Strele není unikátní jen její koncepce a cit pro detail, ale i provozní stránka. „Jízdní vlastnosti jsou na tu dobu ohromující. Skutečně to bylo žihadlo s rychlými rozjezdy a skvělým brzděním, interiér byl velice pohodlný a měkce vypružený… Mimochodem – naprostou většinu prací dělaly domácí firmy, což mi také přinášelo radost. Největší její hodnotou, a proto se taky stala Národní kulturní památkou, je ale autenticita. Že se podařilo dochovat plnou funkčnost a všechny detaily z roku 1936. Přidali jsme pouze nezbytné bezpečnostní prvky a hasicí zařízení do motoru, ale to jsou všechno věci, které lze v případě potřeby opět demontovat bez toho, aby na stroji bylo poznat, že na něm kdy byly. Jinak je ale obnoven systém topení včetně kamen na koksové uhlí, celá kuchyň i s lednicí na led, bojleru na teplou vodu, opravdu je vše funkční, což považuji za velký zázrak,“ oceňuje.

Splnění kolektivního snu
Pocit, který musel člověk mít při prvním rozjezdu letitého vozu, musel být neskutečný. U něj ale Střecha nebyl. „A upřímně jsem ani nechtěl být, to je chvíle pro ty, kteří to fyzicky opravují. Koukat jim pod ruce s tím, že jim nemohu nijak pomoct, mi nepřišlo vhodné,“ myslí si.
„Zúčastnil jsem se pak ale jedné z prvních zkušebních jízd na trati. Během které jsem měl takový flashback. Když jsme v roce 2015 s Honzou Palasem chystali restaurátorský záměr, tak jsme samozřejmě podrobně prohlíželi stav vozu. Ten stál v nepříliš dobrém stavu před muzeem v Kopřivnici, já jsem byl na žebříku a odebíral vzorky laku ze střechy, pak jsme šli dovnitř velmi vybydleného interiéru a říkal jsem, tenhle moment si musíme pamatovat, až v opravené Strele posvištíme sto­třicítkou po trati. Tomu jsme se smáli, ani jsme tehdy nevěděli, zda to bude technicky možné, jestli na to budou peníze… A na tu chvíli jsme si při té jízdě z Přerova do Kopřivnice opravdu vzpomněli. Splnění kolektivního dětského snu nastalo, což je veliká radost.“
Slovenská strela je tedy od roku 2021 opět jako nová. Lze vůbec mít po takovém milníku další obdobné drážní sny? „Určitě, třeba zprovoznění parní ozubnicové lokomotivy 404.003, která je ve sbírce Národního technického muzea. Moc bych se chtěl dožít toho, že se pod párou projede do kopce na své domovské trati z Tanvaldu do Kořenova,“ doufá Střecha.
„A kdyby se ještě podařilo opravit nějaké motorové vozy z 30. let... Něco se zachovalo, a byť to třeba nemá původní pohon, myslím si, že opravený stroj i s nepůvodním pohonem jako v případě Stříbrného šípu má smysl, lidem to tehdejší kulturu cestování a technickou úroveň přiblíží i tak. Těch věcí je více a já si obzvláště užívám ty projekty, na kterých se nemusím podílet,“ směje se. 
 


Průměrné hodnocení (3 hlasů): 4.33

Další články této rubriky

Zájem o železnici u mladých lidí trváZájem o železnici u mladých lidí trvá

30.5.2024 - Skutečnost, že žádná z pozic u Českých drah nemusí být tou konečnou, dokazuje specialistka náboru a spolupráce se školami Klára Krokerová. Kariéru na železnici započala jako vlakvedoucí, věnovala se náhradní autobusové… »

Před půlstoletím přivezl metro do PrahyPřed půlstoletím přivezl metro do Prahy

1.5.2024 - Dalším názorným příkladem faktu, jenž důkazů snad ani nepotřebuje, totiž že vztah ke dráze většinou v rodinách pevně koření a většinou se dědí z generace na generaci, je bývalý strojvedoucí a celoživotní železničář… »

Největší kouzlo cesty tkví v její neopakovatelnostiNejvětší kouzlo cesty tkví v její neopakovatelnosti

28.3.2024 - Skutečnost, že dráha dokáže měnit lidské osudy, zavání hrozivým klišé. Jak jinak ale popsat životní cestu Moniky Stapleton, která se s nesmírnou energií a nadšením stará o hladové a žíznivé cestující v railjetech Českých… »

 

Všechny články rubriky Lidé a příběhy

 
 
Filtr pro třídění článků
Datum od
Datum do
Železničář číslo
Rubrika