Přihlásit se do Intranetu ČD

 
 

Železničář / Lidé a příběhy / Jezdí celá rodina: synové následovali otce

Jezdí celá rodina: synové následovali otce

31.7.2013 – autor: MARTIN HARÁK

Milan, Martin a Petr Kršňákovi. Táta se dvěma syny z Břeclavi mají nejen společné příjmení, ale i povolání. Všichni tři pracují jako strojvedoucí u Českých drah v brněnském Depu kolejových vozidel a navíc jsou všichni čestnými dárci krve. Prostě železničářská rodina jak má být.

Jezdí celá rodina: synové následovali otce

Říká se, že železničářská profese se dědí z otce na syna. V případě rodiny Kršňákových to je určitě pravda. Po otci Milanovi, který řídí lokomotivy od ledna 1977, se na stanoviště podívali i oba jeho synové – Martin i Petr. Zatímco otec rodiny osobně preferuje Esa a touží po tom, aby si vyzkoušel parní lokomotivu, jeho potomci dávají přednost Taurusům. 

Táta začínal na Laminátkách

Milan Kršňák (57 let) chtěl být mašinfírou už od dětství. „Jako malý kluk jsem chodil s mámou a babičkou na nádraží okukovat lokomotivy a pamatuji si, jak mě obě nemohly odtáhnout domů. Prosil jsem některé strojvedoucí na parních lokomotivách, zda by mě nesvezli, ale marně. Dodnes jsem vlastně na páře ještě nejel,“ vzpomíná. Po vystudování břeclavské dopravní průmyslovky odešel v roce 1975 pracovat do tamního lokomotivního depa.

K řízení se dostal o dva roky později, po nezbytném zácviku i absolvování pětiměsíční vojenské služby. „V druhé polovině sedmdesátých let byla v Břeclavi poměrně velká potřeba strojvedoucích, takže jsem po nezbytném zácviku šel takřka hned jezdit, což jinde nebylo běžné. Většinou jsem vozil nákladní vlaky tradičními stroji řady 230, tedy Laminátkami. Až později jsem si udělal kurz na motorové lokomotivy,“ vypráví Milan.

Za nejoblíbenější stroje považuje Esa řady 362, na kterých vozí od roku 2003 rychlíky mezi Brnem a Prahou. „Jsou to sice stroje z osmdesátých let, ale tehdy předběhly svou dobu, takže jsou stále moderní. Mají automatickou regulaci rychlosti možná vychytanější než například Taurusy,“ obhajuje škodovácké lokomotivy. Milan Kršňák ještě dodává, že před deseti lety přešel za prací do Brna, a chválí kolegy elektroniky, kteří se po­dle něj v Maloměřicích perfektně starají o zmíněná Esa. 

Starší syn se vypracoval z pozice posunovače

I Martin (33 let) se chodíval dívat na mašinky, prý od devíti let. „Táta mě občas vyzvedl do kabiny Laminátky, na které jezdil, a já pak byl štěstím bez sebe. Je to možná genetická záležitost,“ naráží Martin na „zděděné“ povolání. Po absolvování Středního odborného učiliště železničního ve Valticích začínal na dráze jako posunovač v břeclavském depu. Po šesti letech, konkrétně v roce 2004, začal jezdit jako strojvedoucí na elektrických zálohách na brněnském hlavním nádraží.

„Ve čtvrtém ročníku na učňáku jsem dostal oficiální povolenku pro jízdu na stanovišti a s tátou jsem pak jezdil celý měsíc na nákladech. To byla bezesporu skvělá škola života a rozhodlo to vlastně o mojí další kariéře,“ vzpomíná Martin. Ten je na rozdíl od táty obrovský nadšenec do Taurusů, které jezdí na lince Praha – Brno – Vídeň a zpět. „Jsou tiché, pohodlné a dobře se ovládají. K dokonalosti jim schází snad jen software s automatikou, třeba takový, jako je na českých strojích řady 380,“ obhajuje Taurusy. 

Mladší syn šokoval na EuroCity

„Ve svých čtyřiadvaceti letech jsem byl asi nejmladším strojvedoucím na Českých drahách, který vozil vlaky EuroCity,“ šokuje mladší syn Petr (28). A jak se to stalo? Petr Kršňák vystudoval stejnou průmyslovku jako táta. Potom získal místo na brněnském hlavním nádraží jako strojvedoucí na zálohách. Po roce přestoupil do depa v Horních Heršpicích, kde šéfoval Alois Kotrba. S jeho podporou a pomocí si rychle udělal zkoušku na „velké“ stroje. Po krátké době odešel na záskok do Břeclavi a už tam zůstal. „S bratrem Martinem jezdíme v turnusu letmo a střídáme se hlavně na rakouských Taurusech, českých strojích řady 380 nebo slovenských Gorilách řady 350. S taťkou se moc často v práci nevidíme, protože on přešel do Brna, odkud vozí rychlíky na Prahu přes Vysočinu nebo Českou Třebovou,“ vysvětluje Petr.

Všichni tři strojvedoucí Kršňákové chodí řadu let darovat krev. „Máme rizikové povolání, takže sami nevíme, kdy budeme krev potřebovat,“ vysvětluje Milan. „Osobně mám za sebou 132 odběrů krve a čtyři odběry plazmy. Jsem přesvědčen, že pokud je člověk zdravý, měl by krev bezúplatně poskytovat ostatním. Jsem rád, že jsem k tomu přivedl oba syny. Martin absolvoval již 52 od­běrů krve a Petra, kterého jsem asi deset let přemlouval, přesvědčila loni jeho přítelkyně, takže již absolvoval tři odběry krve a dva plazmy,“ říká hrdý otec i strojvedoucí.


Průměrné hodnocení (9 hlasů): 4.33

Další články této rubriky

Radost hledá v knihách a na železnici Radost hledá v knihách a na železnici

11.6.2019 - Trpí Aspergerovým syndromem, což je jedna z forem autismu, miluje všechno spojené s dopravou, zvláště pak železnici. Sedmnáctiletý Petr Večerek z Nového Jičína se i přes svůj hendikep snaží žít plnohodnotně jako jeho… »

Strojvedoucí svou pohotovostí zabránil tragédiiStrojvedoucí svou pohotovostí zabránil tragédii

16.4.2019 - Na nešťastné pátky třináctého strojvedoucí českotřebovského regionálního provozního pracoviště OCP Střed Jan Zika nevěří. Přesto ten loňský, červencový, pro něj zrovna moc dobře nezačal. Málem totiž skončil mimořádnou… »

Zraněný strojvedoucí pomáhal cestujícím po střetu na přejezduZraněný strojvedoucí pomáhal cestujícím po střetu na přejezdu

18.3.2019 - Jedním z řady oceněných zaměstnanců Českých drah, kteří vykonali mimořádný čin nad rámec plnění svých pracovních povinností, se stal i pětadvacetiletý strojvedoucí Tomáš Stránský z Olomouce, který pracuje na tamním… »

 

Všechny články rubriky Lidé a příběhy

 

Tipy redakce

 
 
Filtr pro třídění článků
Datum od
Datum do
Železničář číslo
Rubrika