Jaroslav Kocourek: Nejraději byl u vlaků

Jaroslav Kocourek jako absolvent Vysoké školy ekonomické začal pracovat v bývalém Lokomotivním depu v Praze-Vršovicích. Jeho prvním výdělkem na železnici byla v roce 1973 mzda za práci topiče parních lokomotiv. Není divu, „páry“ Jaroslavovi učarovaly. Později pracoval v oblasti organizování nákladní železniční dopravy. Začátkem 90. let koordinoval reorganizaci československé, respektive české, mezinárodní železniční dopravy v souvislosti se změnami v Evropě a rozpadem společného státu. „Bohaté bylo i jeho působení v mezinárodních železničních orgánech. Mluvil plynně německy, dokázal se domluvit francouzsky, anglicky a také rusky a byl mezinárodně respektovaným odborníkem,“ vzpomíná jeden z jeho přátel z dětství Ondřej Řepka.

Jaroslav od roku 1986 zastupoval ČSD, později ČD v orgánech UIC a podílel se na řízení Evropské konference jízdních řádů nákladních vlaků EGK/CEM. Navíc od roku 1997 vykonával funkci viceprezidenta společné evropské organizace Forum Train Europe. Na konci roku 1995 byl jmenován zmocněncem vlády pro přepravu vojsk, která se podílela na mírových operacích v bývalé Jugoslávii.

Osvětové články a fotografování

Už v 70. letech se Jaroslav Kocourek věnoval kromě organizování nákladních přeprav i studiu systémů osobní dopravy u západoevropských železnic, což České republice následně přineslo postupné zavedení intervalové dopravy. Tomu předcházela osvětová činnost v železničářském tisku. Popisoval vývoj zahraničních železnic i na západ od našich hranic, což bylo leckdy odvážné. Mnoho zájemců o historii jeho jméno zná i z mnoha fotografií. První Kocourkovy snímky pochází už z poloviny 60. let a pořízeny byly přístrojem Pionýr. „Poté, co od kolegy Dr. Antonína Tuzara dostal fotoaparát značky Smena 8, začala nová kapitola v jeho nezaměnitelném fotografickém rukopisu. Stalo se tak 12. dubna 1967 v Kovošrotu na pražských Maninách, kde vyfotografoval zrušený stroj 423.012. V září téhož roku byl poprvé osobně fotit ve strojové stanici Lužná u Rakovníka, o níž se dočetl v tehdejším časopisu Železničář,“ říká další z jeho blízkých přátel, historik a fotograf Miroslav Petr z Plzně.

Obětavý a obdivovaný kolega

Historik Karel Zeithammer se s Jaroslavem Kocourkem seznámil na konci 60. let. Již tehdy ho překvapil ohromným množstvím znalostí o železnici. „Nejen z pohledu historického a technického, ale zejména z pohledu provozního. Místo těchto našich prvních setkání si budu navždy pamatovat. Bylo to na výjezdu ze Smíchova pod zlíchovským kostelíkem. Tam jsme fotografovali plzeňské Albatrosy, nejčastěji na odpoledním R 67,“ vzpomíná. Díky kolegovi Jardovi se později ve vršovickém depu Karel Zeithammer seznámil i s legendárními plzeňskými strojními četami. „Protože tehdejší doba nepřála zájemcům o železnici, museli jsme založit ,instituci‘ s dlouhým názvem, kterou jsme nazvali Skupina pro studium a dokumentaci dějin železnic při Národním technickém muzeu v Praze. Vedle zakládajících členů byl tedy Jaroslav prvním, kdo byl na počátku 70. let do spolku přizván. Již tehdy jsme obdivovali jeho strmý služební vzestup a bezvýhradnou oddanost železnici. Škoda, že některé své myšlenky nemohl dotáhnout do konce,“ dodal historik.   

Bývalý šéf Odboru řízení provozu ČD Jaromír Kadlec poznal Jaroslava Kocourka v lednu 1981, kdy začal pracovat na Provozním oddíle Praha jako zástupce náčelníka Oddělení 11. „Nikdy bych si nepomyslel, že naše poměrně těsná spolupráce bude trvat celých 25 let. Počátky byly velmi krušné, vždyť to byla doba, kdy v síti ČSD bylo běžně odstaveno denně více než dvě stě nákladních vlaků. Kolega Kocourek byl jeden z mála, který v těchto chvílích zachovával chladnou hlavu a pomáhal hledat efektivní řešení. Byl pro řadu z nás vedoucí železničář s lidskou tváří. V roce 2002 jsem nastoupil na GŘ ČD jako zástupce vrchního ředitele Divize obchodně-provozní, jejímž šéfem byl právě Jaroslav Kocourek. V této době se také rozjížděl program „Pendolino“ a Jaroslav byl ve svém živlu. Jeho věčný optimismus kalilo jen vědomí, že se schyluje k rozbití unitární železnice, což jako její velký příznivec velmi těžce nesl.“