Jarda z Kladna dokáže naslouchat duším parních titánů

Náklonnost k železnici může mít různé podoby. Tou nejčastější je dnes fotografování a natáčení. Zahrnuto pod poněkud pejorativní pojmenování šotoušství může být i zachycování zvuků lokomotiv. Věnuje se mu třeba muž, s nímž jsem se na konci minulého roku potkal v Lužné u Rakovníka. Byl trochu nesvůj, ale jeho tvář rychle naladila úsměv, když zjistil, že se zajímám o jeho hobby. Představil se mi jménem i příjmením, ale pro veřejnost zůstane ukryt pod jménem Jarda z Kladna. 

Drážní nostalgie nepotřebuje vždycky digitální zvuk

Spokojený, že se mu ve stanici povedlo natočit příjezd parního Papouška 477.043 od Prahy, mi hned vysvětlil, že ještě přijede Albatros dvaadvacítka od Křivoklátu, na kterou se také velmi těšil. Pan Jarda, svým věkem přibližně šedesát let, i v Lužné pochopitelně tak trochu vyčníval mezi ostatními fanoušky drážní nostalgie. Nelze se divit – mladí kluci ověšení moderní záznamovou technikou, zachycující digitálně zvuk jen jako vedlejší složku kvalitního videa, poněkud s des­pektem a občasnými výrazy údivu sledovali pana Jardu vláčejícího se na rameni s otlučeným stereofonním radiomagnetofonem ELTA, takzvaným jezevčíkem, který ve vší úctě k tranzistorové technice coby nový mohl být ozdobou stánku na tržnici možná ještě tak v první polovině 90. let.

Pan Jarda se tomu ale směje a hned mi pouští z pásku zachycené výfuky Papouška. Nesrozumitelné chrchlání a hlasité zvukové rázy si sotva umíte představit. Aspoň mně nijak nepřipomněly libozvučný rytmus parní lokomotivy, zato však znemožnily pokračování našeho rozhovoru, který jsem si pro změnu nahrával já na poněkud mladší, menší, byť fakticky stejně zastaralé analogové zařízení. 

Dokáže se radovat i z maličkostí

Pan Jarda už se těší, až zvuky pustí večer chlapům v hospodě. Bude to dělat jen tak, pro potěšení i zajímavost. Anebo si ty nahrávky pouští, když tráví večery doma. Jarda totiž žije sám. Kdysi pracoval mimo jiné jako zedník v kladenské Poldovce. Vzpomíná rád, jak jezdil pracovat mimo Kladno. „Třeba jsem byl v Jizerkách, tak jsem chodil do Lučan nad Nisou k tunelu a tam jsem nahrával motoráky a motorové mašiny,“ vzpomíná Jarda, když narychlo uklízí do tašky namazanou housku, kterou zrovna obědvá. A dodává, že nejraději má páru: „Albatrosa nebo Mikádo, když ještě jezdilo. To byl koncert pro uši!“

Usuzuji, že ona houska k obědu, prehistorický magnetofon i obnošené oblečení jsou spíše nechtěnými průvodci muže, jehož momentální životní epocha nepatří zrovna ke snadným a radostným. „Já vím, že jsem cvok! To víte, že se mi někdy smějou, ale co, mě to baví,“ odpovídá bez váhání. I když? Pan Jarda z Kladna se navzdory kopancům, které mu, dílem nespravedlivě, dílem možná právem, naděluje moderní tržní doba, umí opravdu radovat z maličkostí. Minimálně dokáže ocenit i tak těžko uchopitelnou věc, jakou je krása zvuku lokomotivy.

Věřím, že na rozdíl od nás, co za spěchem počátku jednadvacátého století jakžtakž stačíme klopýtat, on onu pověstnou duši lokomotiv doopravdy cítí.