Jak Liberečtí zachraňují historii na kolejích

Jak to tak bývá, každá záliba se rodí postupně, u Krebsů ale bylo jasno velmi záhy. „Mám fotografii, jak jsem ve dvou letech dostal od dědy k Vánocům dřevěnou tramvaj. Jako kluk jsem ji strašně miloval. Jako kluk jsem ovšem hodně pošilhával po parních lokomotivách, které v 70. letech ještě dojížděly, tady v Liberci vlastně s nimi bylo v roce 1980 oficiální rozloučení. Svého času jsem si moc přál být strojvedoucím, ale samozřejmě pouze na parní lokomotivě, což se postupně stalo nesplnitelným.“
Důležité též bylo, že Liberec měl dvě výrazné osobnosti, pro které byly tramvaje vášní už tehdy. „Měl jsem štěstí, že jsem se seznámil s Gisbertem Jäklem, což byl místní fanoušek dopravy, sběratel i modelář, asi třetina modelů tramvají v našem muzeu je od něj. U něj jsem měl zkraje 80. let ještě párkrát tu čest potkat Erwina Cettinea, nestora libereckých fotografů, milovníka dopravy a modeláře. Erwin zemřel v roce 1985 a Gisbert jeho celý nesmírně bohatý archiv podědil, takže jsem se seznámil s historií tramvají v Liberci a Jablonci. Gisbert nás opustil v roce 2009 a celou sbírku jsme zdědili my a od té doby ji s Boveraclubem spravujeme a staráme se o ni,“ vysvětluje Krebs.

Vše začalo Boverou
Namístě je nyní vysvětlit, jak Boveraclub získal svůj název. Odkazuje totiž na dvounápravovou tramvaj původem z Ústí nad Labem, která v 80. letech jezdila po Liberci jakožto kolejový brus. Vyrobila ji smíchovská Ringhofferka, elektrickou výzbroj měla od firmy Brown-Boveri… A stala se prvním velkým úkolem Boveraclubu. „V 80. letech jsem už objížděl jiná města a viděl, že jinde historické tramvaje mají, bylo mi líto, že u nás nic nemáme. Proto jsme začali připravovat alespoň něco k výročí 90 let libereckých tramvají, což bylo v roce 1987. Nakonec jsme připravili výstavu historických fotografií v tramvaji T2. Pak se podařilo prosadit, aby se obnovil původní nátěr na Boveře, na čemž jsme se brigádně podíleli, takže zvenčí opět vypadala jako v době, kdy ještě vozila cestující. To byl úplný začátek našeho spolku,“ popisuje. 
„Poté jsme s rekonstrukcí Bovery pokračovali, plán byl ji kompletně navrátit do původního stavu, aby Liberec konečně taky něco měl. Ovšem nešlo to úplně tak, jak jsme si předsevzali. Kolem roku 1994 jsme si přestali věřit, že ji dáme brigádnicky dohromady, a přišla několikaletá pauza. Impuls k pokračování přišel až v roce 1998, kdy jsme byli z Ústí nad Labem požádáni, jestli by u nich nemohla být vystavena v rámci výročí 100 let městské dopravy v roce 1999. Díky tomu jsme se opět pustili do práce a uvedli ji do vystavovatelného stavu. A když jsme ji z Ústí přivezli zpět, řekli jsme si, že to by bylo, abychom ten chybějící kilometr kabelů nenatáhli a opět ji nerozjezdili. Od roku 2001 má ‚papíry‘ a příležitostně vyráží na koleje.“ Stačilo 14 let. 
Jak je vůbec možné v několika lidech odvést takový kus práce, jako je obnova historické tramvaje? „Nejdůležitější je začít. Obléknout se do montérek a zkusit něco dělat, byť nám jedna tramvaj trvala 10 let. Scházeli jsme se po sobotách, někdy ve čtyřech, jindy v deseti, ale pořád jsme něco dělali. Všichni si tehdy říkali, že nás to stejně časem přestane bavit a Bovera se sešrotuje, ať si hrají. S druhou tramvají a dalšími jsme už měli situaci přece jen jednodušší, něco za námi už bylo,“ říká Krebs. A tak přišla na řadu jablonecká tramvaj 6MT a později další stroje, až je toho celá flotila a muzejní expozice.

Stroje, které přežily omylem
Všechno je to ovšem možné jen díky tomu, že se tramvaje v Liberci vůbec udržely. Přestože měly nejednou namále. „V Liberci přežily vlastně omylem. Likvidovat se mohly hned několikrát. Poprvé byly v ohrožení, i když ne úplně, už ve 30. letech, kdy se v Liberci přemýšlelo o jejich částečné náhradě trolejbusy.
Po druhé válce se uvažovalo o tomtéž s tím, že právě spojení obou měst by zajistil trolejbus. Naštěstí se pak přišlo na to, že když už zde jsou dvě oddělené sítě o totožném rozchodu, bude snazší je propojit tramvají. Liberci navíc zřejmě pomohlo, že v roce 1960 přestal být krajským městem, takže tehdy moderní a prosazovaná autobusová doprava zlikvidovala tramvaje v Ústí nad Labem a Liberec zůstal trochu v ústraní. Tehdejší pracovníci dopravního podniku a fandové do tramvají jejich udržení také pomohli, jmenujme Vladimíra Palečka, Karla Káru a Karla Kouta. Povedlo se jim navíc prosadit rekonstrukci meziměstské tratě. Díky tomu tramvaj přežila i 80. léta a v 90. letech se podařilo podstatné části sítě i vozového parku postupně opravit a provoz stabilizovat.“
Čas od času se objeví hlasy, které zpochybňují smysl tramvají jak mezi Mostem a Litvínovem, tak mezi Libercem a Jabloncem. Vždyť vedle vede železnice, chtělo by se říct… „Jsou to dva kolejové systémy vedle sebe, každý ale plní jinou dopravní úlohu,“ upozorňuje Krebs. „Tramvaj převeze mezi Libercem a Jabloncem asi trojnásobek lidí oproti vlaku. To by železnice nedokázala převzít. Dráhu ale také zrušit nelze, protože plní nadregionální význam, neslouží jen k dopravě mezi těmito dvěma městy,“ podotýká.
Samozřejmě by ale aktuálně rekonstruované meziměstské trati pomohlo protažení až do středu Jablonce nad Nisou, v současnosti totiž trať končí velmi nešťastně na jeho okraji a dlouholeté snahy o její dostavbu naráží na problémy. Tentokrát by se ale snad už mohlo zadařit. „Bylo by to logické, tramvaji by velmi pomohlo, kdyby se dostala do logického přestupního bodu a navazovala na místní městskou dopravu, nekončila kus před centrem jako nyní.“

Jedeme dál, dokud tě to bude bavit
Tramvaj je s Libercem i Jabloncem spjata více než století, za tu dobu se propsala do místního koloritu i života tamějších obyvatel. Prakticky každý na ni má nějakou výraznou vzpomínku, některé však vynikají. „Kuriozitou je, že ‚naše‘ spolková tramvaj 6MT číslo 117 měla nehodu s vlečkovým vlakem na přejezdu ve Vratislavicích u pivovaru. Nedávno jsme s ní vezli narozeninovou jízdu a jel s námi i pán, který pamatuje tyto tramvaje z běžného provozu, jak je jako nové na nádraží skládali z vagonů. Na jedné fotografii se dokonce našel… A pak nám vyprávěl: ‚To jsem jel takhle jednou z Liberce do Jablonce a ta ve Vratislavicích bourala s vlakem…‘ My mu na to odpověděli: ‚Pane, to se podržte, to je přesně tato tramvaj.‘ A on si sedl na kraj lavice, kde tehdy seděl, poklepal na sklo přepážky a říkal: ‚No, o tohle sklo jsem se tehdy pořezal…‘“
Nejvíce emocí ale samozřejmě vzbuzuje samotná Bovera. Jak mezi cestujícími během jízd pro veřejnost, tak i těmi výjimečnějšími. „Zmínil bych Frantu Ryšlavého,“ vzpomíná Tomáš Krebs na bývalého dopravního ředitele ústeckého dopravního podniku, který v něm začínal v 60. letech jako řidič tramvají. „Jeho manželka mu před lety ke kulatým narozeninám organizovala jako překvapení jízdu s Boverou po Liberci. Nejenže nám o ní a ústeckém provozu vyprávěl spoustu zajímavostí, ale když si ji měl jako vrchol programu zařídit, naprosto suverénně si po těch desetiletích stoupl za kontrolér a rozjel se, jako by ji naposledy řídil včera. Když jsme pak měli z trati zatahovat do vozovny, viděl jsem, jak se mu po tváři koulí velká slza… Tak jsem mu řekl: ‚Franto, jedeme dál, dokud tě to bude bavit…‘“