Přihlásit se do Intranetu ČD

 
 

Železničář / Lidé a příběhy / Irena Pospíšilová odešla, ale vzpomínky s námi zůstávají

Irena Pospíšilová odešla, ale vzpomínky s námi zůstávají

13.11.2014 – autor: VÁCLAV RUBEŠ

Prakticky celý svůj profesní život zasvětila železničním periodikům. Od ledna 1994 až do roku 2009 (s půlroční přestávkou ve druhé polovině 90. let) stála Irena Pospíšilová v čele Železničáře jako jeho šéfredaktorka. Na první pohled nepřístupná, ve skutečnosti však velmi empatická a vždy profesionální. I ve chvílích, kdy bojovala se zákeřnou chorobou, stále pracovala na dalších číslech Cargováka, jehož tvorba byla jejím posledním angažmá.

Irena Pospíšilová odešla, ale vzpomínky s námi zůstávají

Irena Pospíšilová opustila tento svět 26. září 2014. Nechala za sebou mimo jiné tisícovky textů v železničních publikacích – velké reportáže, rozhovory i zprávy všeho druhu. Drážním „písmákem“ se stala ještě před vznikem celostátního týdeníku Železničář. Jako rodilá Hanačka vedla počátkem devadesátých let redakci Moravskoslezského železničáře se sídlem v Olomouci. V lednu 1994 pak stála u zrodu periodika, jehož název se nezměnil (pomineme-li půlroční epizodu, kdy se Železničář proměnil na Týdeník Českých drah) po celých dvacet let. Byla to právě Irena Pospíšilová, která se snažila o vyváženost obsahové stránky. Byla to také ona, která často čelila obvinění, že vytváří hlásnou troubu managementu – ať už byl ve vedení jakýkoli generální ředitel.

Chtěla si u čtenářů vybudovat důvěryhodnost

Ve vůbec prvním Železničáři č. 1/1994 promlouvala ke čtenářům v editorialu takto: „Nehodláme stavět Potěmkinovy vesnice, zamlžovat skutečný stav věci. Chceme vyhledávat schopné lidi, poskytnout jim prostor, aby se mohli veřejně vyjadřovat. To považujeme za hlavní obsahovou linii našeho týdeníku. Podaří-li se nám vybudovat si důvěryhodnost, snad později nebudete přistupovat již předem s averzí k názorům lidí, kteří budou na našich stránkách vystupovat…“

O dvacet let později, opět na stránkách Železničáře, Irena seznala, že ne vše se povedlo, ale všechno mělo svůj smysl. Snad proto nikdy nezatrpkla. Na tematické dvoustraně věnované výročí Železničáře v lednu letošního roku poděkovala stovkám spolupracovníků a tisícům čtenářů a vyznala se, že to byli právě oni, kdo ji hnali kupředu a dodávali sil. Spolupráci s lidmi v oboru udržovala i během svého působení v redakci Cargováka, který připravovala až do konce srpna 2014.

Trápení na sobě nedávala znát

I přes výrazné zhoršení jejího zdravotního stavu vlivem vleklého boje s onkologickým onemocněním na sobě nedávala znát, že ji tolik milovaná profese velmi vyčerpává. S posledním srpnovým dnem skončilo její pracovní nasazení a u této příležitosti jsme ještě plánovali neformální setkání na půdě redakce, kterou vedla šestnáct let. Bohužel k němu již nedošlo. Poslední vzpomínkou na ni je tato e-mailová korespondence, která nezapře její nadhled: „Prožila jsem krásné roky práce, kterou jsem měla ráda. Mám spoustu hezkých vzpomínek a měla jsem štěstí, že jsem mohla pracovat s tak vynikajícími lidmi. Všechny pozdravujte a mějte se moc krásně…“

IRENA POSPÍŠILOVÁ

Po absolutoriu gymnázia v Přerově začala pracovat v pokladně železniční stanice Lipník nad Bečvou. V roce 1970, poté, co se dozvěděla, že Provozní oddíl v Přerově shání redaktora, přihlásila se a byla vybrána. V letech 1971–1976 absolvovala dálkově Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Během té doby pracovala jako redaktorka novin Trať družby a Týdeník železničářů ČD – provozní oddíl Přerov. Po odchodu vedoucího redaktora v roce 1990 jeho post převzala. Spolupracovala i s časopisem Štastnou cestu, který se distribuoval do vlaků. V roce 1991 přesídlila s redakcí do Olomouce, kde začal vycházet Moravskoslezský železničář, od roku 1994 do roku 2009 (vyjma půlroční proluky v roce 1997) stála v čele celostátního Železničáře. V létě 2009 odešla do redakce Cargováka, kde setrvala až do konce srpna 2014. Zemřela 26. září 2014.

VZPOMÍNÁ EVA BALÍKOVÁ

Protože Irenka byla z Přerova, při vzpomínkách na ni nemůžu opomenout humorné chvíle, které jsme v redakci zažívali v kontextu s její „hanáčtinou“. Něco si vygooglovat na internetu tehdy nešlo, a tak to často bývala velká legrace. S Ivo Štechou byli nerozlučná dvojka, a protože Ivo musel dodržovat dietku, Irenka mu vždy v redakci něco „oprančila“. Nedávali jsme si okurku, ale „okurek“ – to bych ještě zvládla. Ale před patnácti lety, když jsem nesla na poštu honoráře našich dopisovatelů, poprosila mě, abych při zpáteční cestě koupila „štryclu“ chleba. To už jsem byla v koncích. Moraváci samozřejmě vědí, že chtěla koupit celý bochník. Kromě humorných jazykových faux pas jsme pochopitelně zažívali i všední pracovní dny a řešili běžné úkoly. Irena byla vždy velmi profesionální, svědomitá a pečlivá, zároveň však spravedlivá. Byla nejen bezva šéfovou, ale i spolehlivou kamarádkou, a proto jsme spolu udržovali kontakt i po jejím odchodu z redakce Železničáře. Později jsem byla moc ráda, že se můžeme vídat na redakčních poradách, na kterých zastupovala ČD Cargo. Bohužel letošní srpnový Cargovák byl její poslední, ale ještě se těšila na rozlučkové kafe v září. Místo Irenky však dorazil jen e-mail…

VZPOMÍNÁ MARTIN HARÁK

Irenu Pospíšilovou jsem poznal v druhé polovině devadesátých let, kdy jsem do tehdejšího týdeníku Železničář občas přispíval. Zprvu na mě působila poněkud chladně a odtažitě, což byly mimikry. Ve skutečnosti byla velmi citlivá a křehká. Řadě lidí však neumožnila tuto tvář poznat. Nikdy moc nechválila, spíše upozorňovala na různé opakující se prohřešky a chyby. Později jsem pochopil, že to bylo motivováno snahou nás všechny rozvíjet a hnát kupředu. Snad proto si potrpěla na každoroční výjezdní redakční rady, které se konávaly v Poděbradech nebo Srbsku u Karlštejna. Tam dostávali členové redakce a naši stálí spolupracovníci „lekce“ nejen od ní, ale i od různých významných novinářů nebo spisovatelů, jako například Jana Rejžka, Jakuba Železného, Ivana Klímy nebo Michala Viewegha, a také pozvaných lektorů například z Ústavu pro jazyk český. Irena mě skoro vždy pověřila úkolem sehnat někoho ze spisovatelské branže, což bývala leckdy velká fuška. Splněný úkol pak stvrdila lehkým úsměvem. Podobně jako korektury, které si dělala sama vždy v pátek a já vše po ní musel ještě jednou přelétnout, a běda kdyby byla někde chyba. Jednou mi v lehkém rozmaru řekla, že mám velké štěstí, protože mně zatím nic neulítlo. Pod maskou tvrdé a nepřístupné šéfky se skrývala lehká humoristka a skvělá společnice, která nezkazila žádnou zábavu na úrovni.

 


Průměrné hodnocení (7 hlasů): 5

Další články této rubriky

Strojvedoucí zabránil lidské tragédiiStrojvedoucí zabránil lidské tragédii

10.10.2019 - Pohotová reakce strojvedoucího Českých drah Rostislava Kučery zabránila na začátku dubna ve Studénce další tragédii. Velký podíl na tom ale má i duchapřítomnost jeho kolegy z protijedoucího Pendolina. Díky tomu žena, která si… »

V osmdesáti zdolává trasy půlmaratonuV osmdesáti zdolává trasy půlmaratonu

27.8.2019 - Letošního pražského půlmaratonu Sportisimo Run Czech se zúčastnil i bývalý zaměstnanec ČD Jiří Engliš z Opavy. V 81 letech se stal bezkonkurenčně nejstarším účastníkem tohoto populárního běhu metropolí. Jednadvacet kilometrů… »

Strojvůdce si rozumí s vlaky, modely i violouStrojvůdce si rozumí s vlaky, modely i violou

30.7.2019 - Jednačtyřicetiletý strojvedoucí Marek Strmiska, který vozí nejčastěji vlaky vyšší kvality na mezinárodních spojích linky Ex 3 Metropolitan mezi Prahou, Břeclaví a Štúrovem, ale také railjety či rychlíky na vlacích InterPanter,… »

 

Všechny články rubriky Lidé a příběhy

 

Tipy redakce

 
 
Filtr pro třídění článků
Datum od
Datum do
Železničář číslo
Rubrika