Grafik Jiří Bouda loví detaily z fotografií

Vztah k výtvarnému umění získal Jiří Bouda už od malička, a to díky slavnému otci a grafikovi Cyrilu Boudovi. Zasvěcení vědí, že krátce působil i na železnici. V Praze-Bubenči sloužil na stavědle jako signalista. Na dráze pracoval i ve Vranovicích a Šakvicích. A také z těchto míst pocházejí kouzelné náladové a poetické motivy, které jsou námětem jeho grafik. 

Drážní náměty vyhledával sám

Mezi výjevy, které nakreslil, patří například hradla někde v polích na širé trati, řepná nákladiště či téměř neznámé zastávky na zapadlých lokálkách. Jak na tyto náměty přišel? „Mám to v sobě ofotografované a jen to doprovázím svými vzpomínkami,“ odpovídá lapidárně a přiznává, že když už si vzhledem k časovému odstupu přesně nepamatuje, jak to na tom konkrétním místě před 40 a více lety vypadalo, tak mu pomáhají fotografie, které využívá místo skicáře. Ano, i on rád fotografoval na železnici (dnešními slovy „šotoušil“) – jenže jinak. Jeho cit pro přesné zachycení řady drobných detailů, architektury a vybavení, světelných podmínek a nálady totiž má málokdo.

Zajímalo mě, zda při skicování foto­aparátem neměl před rokem 1989 těžkosti s některými „aktivními hlídači socialismu“. Vždyť fotografování mašinek, byť třeba legálně povolené, často naráželo na nepochopení nerudných nádražáků. „V těch nejhorších dobách jsem ještě nefotil. Později jsem na to měl nějaké povolení, ale nikdy jsem ho snad nepotřeboval,“ říká grafik a přiznává, že většinou jezdil hledat drážní náměty sám. Kamarádi mu pomáhali jen tehdy, když se náhodou k tomu nachomýtli. 

Zachytil kouzlo Těšnova

Řada jeho barevných litografií vznikala na přímou objednávku (mimo jiné i redakce tehdejšího časopisu Železničář), například pohled na stanici Čáslav nebo parní mašinku 354.066 na trati z Kutné Hory. Ve skalách nad chrámem svaté Barbory to (vyjma vzrostlejších stromů) vypadá přesně jako tehdy. „Ano, to si zadávali v polovině 70. let k sedmdesátému výročí oné tratě. A na tehdejší polygrafické možnosti vycházely barevné obrázky v Železničáři docela přijatelně. Nad originál litografie ale není.“ Z jeho drážních motivů vyniká i pražská stanice Těšnov. Na dnes už neexistujícím nádraží Jiří Bouda zachytil na litografiích vytvořených počátkem třetího tisíciletí snad každý metr této jedinečné stanice.

Důkladnost, pečlivost, umění proniknout pod povrch věcí – to vše zračí úzký vztah, který Bouda k nešťastně zrušenému a nakonec odstřelenému nádraží má. Pracuje vedle litografie technikou mědirytiny, suché jehly, případně klasické malby. A to obnáší i pořádnou dřinu. Tisknout pomocí grafického lisu znamená chodit do speciální dílny. „U litografie se každá barva tiskne zvlášť, je to náročné na přesnost i na čas. Já dělám tak 50 až 100 otisků, vytištění jednoho motivu včetně zasychání trvá asi tři dny. Nejde jen o to protahování papírů ručním lisem, mezitím se musí vždycky nově nanášet barva, pro každý list. Pak se zas celý štos papírů jede další barvou,“ vysvětluje Bouda. Ačkoli mezi náměty najdeme i ryze současný motiv (např. litografie pro kalendář AŽD), autor se netají názorem, že současnost jej příliš neláká. A nezakrývá přitom určitou nostalgii. Moderní automatizovanou, podle něj odosobněnou dráhu řízenou odněkud zdálky považuje prostě za „divnou“.  

JIŘÍ BOUDA

Vystudoval Státní grafickou školu, kde ho velice ovlivnili profesoři Petr Dillinger a Karel Müller, grafici a skvělí ilustrátoři. (Grafikem byl i otec Jiřího Boudy Cyril a bratr matky.) Následně byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, do ateliéru profesora Karla Svolinského. Studia ukončil v roce 1959. Jeho závěrečnou prací byl kalendář s pražskými motivy, na kterých mimochodem dominovaly dopravní prvky. Už od mládí se totiž Jiří Bouda o dopravu výrazně zajímal.