Železničář / Historie / Českoslovenští legionáři se probojovali domů přes Sibiř
Českoslovenští legionáři se probojovali domů přes Sibiř
30.1.2014 – autor: JAN DVOŘÁK
V letošním roce si připomínáme dvě významná jubilea, která se vztahují k první světové válce. Zatímco v červenci to bude již sto let od jejího zahájení, kdy Rakousko-Uhersko jako první vyhlásilo válku Srbsku, po celý letošní rok bude aktuální 95 let staré výročí bojových akcí československých legionářů na Transsibiřské magistrále v Rusku a jejich složitého návratu domů přes Vladivostok.
Během roku 1919 přijížděl z východní fronty do dálného Vladivostoku jeden vlak s našimi legionáři za druhým v různých časových rozestupech. Byly to desítky a desítky vlakových souprav, jejichž osazenstvo čekalo i několik měsíců v přístavu na vyplutí na moře, což byla jediná přístupná cesta domů, do nově vzniknuvšího státu Čechů a Slováků. A když se legionáři konečně dostali do Evropy, pokračovali dál samozřejmě zase vlakem.
Cestování v těpluškách
Jak vlastně vypadaly ty různě sestavené ešalony, tj. vojenské vlaky, které se prodíraly Sibiří během občanské války? Z mnoha již publikovaných snímků víme, že sestávaly z tzv. těplušek. Byly to vlastně vagony pro dobytek přebudované pro vojsko. Nacházely se v nich palandy a kamínka, která byla důležitá nejen v zimních měsících. Některé vlaky byly obrněné – nejznámější a nejvíce fotografovaný byl Orlík. Na jiných vagonech se vezla děla, koně, auta, ale i letadla. Ve vagonech jste našli i dílny (obuvnické, kovářské i krejčovské), pekárny, kuchyně, zdravotnické ošetřovny, polní pošty a dokonce i tiskárny a redakce novin…
Bojovali za svobodu
Naše železniční snímky ovšem patří k těm méně známým a ukazují život našich předků na Sibiři, na cestě k domovu, kterou prožili převážně ve vagonech a v krajině podél kolejí. Byli to podceňovaní vojáci, z kterých se rázem stali největší hrdinové. Bili se jako lvi. Při výpadech se hnali nepřátelskou dělostřeleckou clonou jako stíny, pohrdajíce smrtí; vnikali do dobytých zákopů překvapených nepřátel skoro jako pohádkoví boží bojovníci. Svou energií, obětavostí, rychlostí i kamarádstvím plným neohroženosti, hraničící s šílenou odvahou, budili obdiv vojenských odborníků. Kde nebylo zbraní nebo munice, vrhali se tito odvážlivci na nepřítele holýma rukama, zdolávali jej kamením, dobyli vojenské arzenály, kde se ozbrojili, a pak zasahovali do dalších a dalších vítězných bojů. Bojovali a umírali za nezávislost Československa i za návrat domů.
Nebyli ani rudí, ani bílí
Cesta ke svobodě nebyla snadná a mnozí se domů už nepodívali. Jenom od 1. střeleckého pluku Jana Husi padlo 486 jeho příslušníků. Mnozí z nich zemřeli v bojích, kde hrála železnice důležitou roli. Nutno dodat, že mezi léty 1914–1920 se uvádí celková ztráta u legií něco přes 4 100 mužů. Jejich ostatky jsou roztroušeny na tisícikilometrových prostorách celého Ruska.
Pro ilustraci si dovoluji poznamenat slova mého dědy, který vše zažil a přežil: „Bílí, tedy menševici-bělogvardějci, viděli nás červenými. Červení, tedy krasnoarmějci, viděli nás bílými. Jenom těch zničených mostů od Rusů, co jsme museli znovu postavit a opravit, a těch zavalených tunelů znovu prokopat. A oni někdy po nás klidně při tom stříleli.“ Z vyprávění dědy také vím, že legionáři museli bojovat vlastně proti všem, aby se vůbec dostali domů. Zbraně tedy zvedali jak proti Němcům a Maďarům, tak domácím Rusům.
VZPOMÍNKY Z DOBOVÉHO TISKU
Na začátku cesty…
Slíbené tři těplušky nebyly připraveny a část bratří se pustila do zuřivého jejich vytápění, což se neobešlo bez náležitého hromování, neboť zevně i uvnitř jsou vozy pokryty silnou vrstvou ledu a jinovatky, která po roztopení kamínek mění se v tekuté pramínky zaplavující palandy i podlahu a kapající vesele se stropu jak s poloucpaného cedítka za krky kvartýrníků. „Už nás mají za starou veteš, o niž se nemíní nikdo starat nebo co!?“ rozkřikl se ramenáč od jízdní rozvědky a přirazil dveře, až petrolejové svítilny ustrašeně zablikaly.
Na konci cesty…
Vlak blíží se letem po svazích k mořskému pobřeží, malebně ozářenému podvečerním sluncem. Míjíme tiché mořské lázně a v 6 hodin večer vjíždíme podzemním tunelem do hlavního nádraží. Brzdy vagonů zasténaly, hrklo to naposled pod našima nohama, naposledy v Rusku, na samém konci nedozírné Sibiře. Vyskočili jsme do vířivé hemženice na prostorném nástupišti a posledním pohledem, skoro tesklivým, pohladili jsme vlak, který nás dovezl k cíli naší tužby, k spasné bráně do vlasti – Vladivostoku.
Další články této rubriky
Před 20 lety pokořilo Pendolino dvoustovku
2.11.2024 - Ten den se zapsal do historie české železnice. Ve čtvrtek 18. listopadu roku 2004 překonala jednotka Pendolina 681.001 rychlostní rekord. Na traťovém úseku Vranovice – Podivín na jižní Moravě dosáhla rychlosti 237 km/h. Do dějin tak… »
Legendární Albatros před 60 lety dosáhl rychlostního rekordu
1.11.2024 - Na konci srpna roku 1964 vytvořila parní lokomotiva Albatros na zkušebním okruhu VUZ u Velimi nový československý rychlostní rekord 162 km/h. Po čtvrt století vlaky u nás touto rychlostí jezdí běžně. Maximální rychlosti 160 km/h… »
Před 40 lety poprvé vyjela sériově vyráběná dvousystémová Esa
5.10.2024 - Přesně před čtyřiceti lety, 5. září roku 1984, převzaly tehdejší Československé státní dráhy (ČSD) první sériový stroj původního označení ES 499.1003. Tím odstartovaly postupné dodávky sériově vyráběných traťových… »