Českoslovenští legionáři se probojovali domů přes Sibiř

Během roku 1919 přijížděl z východní fronty do dálného Vladivostoku jeden vlak s našimi le­gionáři za druhým v různých časových rozestupech. Byly to desítky a desítky vlakových souprav, jejichž osazenstvo čekalo i několik měsíců v přístavu na vyplutí na moře, což byla jediná přístupná cesta domů, do nově vzniknuvšího státu Čechů a Slováků. A když se legionáři konečně dostali do Evropy, pokračovali dál samozřejmě zase vlakem. 

Cestování v těpluškách

Jak vlastně vypadaly ty různě sestavené ešalony, tj. vojenské vlaky, které se prodíraly Sibiří během občanské války? Z mnoha již publikovaných snímků víme, že sestávaly z tzv. těplušek. Byly to vlastně vagony pro dobytek přebudované pro vojsko. Nacházely se v nich palandy a kamínka, která byla důležitá nejen v zimních měsících. Některé vlaky byly obrněné – nejznámější a nejvíce fotografovaný byl Orlík. Na jiných vagonech se vezla děla, koně, auta, ale i letadla. Ve vagonech jste našli i dílny (obuvnické, kovářské i krejčovské), pekárny, kuchyně, zdravotnické ošetřovny, polní pošty a dokonce i tiskárny a redakce novin… 

Bojovali za svobodu

Naše železniční snímky ovšem patří k těm méně známým a ukazují život našich předků na Sibiři, na cestě k domovu, kterou prožili převážně ve vagonech a v krajině podél kolejí. Byli to podceňovaní vojáci, z kterých se rázem stali největší hrdinové. Bili se jako lvi. Při výpadech se hnali nepřátelskou dělostřeleckou clonou jako stíny, pohrdajíce smrtí; vnikali do dobytých zákopů překvapených nepřátel skoro jako pohádkoví boží bojovníci. Svou energií, obětavostí, rychlostí i kamarádstvím plným neohroženosti, hraničící s šílenou odvahou, budili obdiv vojenských odborníků. Kde nebylo zbraní nebo munice, vrhali se tito odvážlivci na nepřítele holýma rukama, zdolávali jej kamením, dobyli vojenské arzenály, kde se ozbrojili, a pak zasahovali do dalších a dalších vítězných bojů. Bojovali a umírali za nezávislost Československa i za návrat domů. 

Nebyli ani rudí, ani bílí

Cesta ke svobodě nebyla snadná a mnozí se domů už nepodívali. Jenom od 1. střeleckého pluku Jana Husi padlo 486 jeho příslušníků. Mnozí z nich zemřeli v bojích, kde hrála železnice důležitou roli. Nutno dodat, že mezi léty 1914–1920 se uvádí celková ztráta u legií něco přes 4 100 mužů. Jejich ostatky jsou roztroušeny na tisícikilometrových prostorách celého Ruska.

Pro ilustraci si dovoluji poznamenat slova mého dědy, který vše zažil a přežil: „Bílí, tedy menševici-bělogvardějci, viděli nás červenými. Červení, tedy krasnoarmějci, viděli nás bílými. Jenom těch zničených mostů od Rusů, co jsme museli znovu postavit a opravit, a těch zavalených tunelů znovu prokopat. A oni někdy po nás klidně při tom stříleli.“ Z vyprávění dědy také vím, že legionáři museli bojovat vlastně proti všem, aby se vůbec dostali domů. Zbraně tedy zvedali jak proti Němcům a Maďarům, tak domácím Rusům.

VZPOMÍNKY Z DOBOVÉHO TISKU

Na začátku cesty…

Slíbené tři těplušky nebyly připraveny a část bratří se pustila do zuřivého jejich vytápění, což se neobešlo bez náležitého hromování, neboť zevně i uvnitř jsou vozy pokryty silnou vrstvou ledu a jinovatky, která po roztopení kamínek mění se v tekuté pramínky zaplavující palandy i podlahu a kapající vesele se stropu jak s poloucpaného cedítka za krky kvartýrníků. „Už nás mají za starou veteš, o niž se nemíní nikdo starat nebo co!?“ rozkřikl se ramenáč od jízdní rozvědky a přirazil dveře, až petrolejové svítilny ustrašeně zablikaly. 

Na konci cesty…

Vlak blíží se letem po svazích k mořskému pobřeží, malebně ozářenému podvečerním sluncem. Míjíme tiché mořské lázně a v 6 hodin večer vjíždíme podzemním tunelem do hlavního nádraží. Brzdy vagonů zasténaly, hrklo to naposled pod našima nohama, naposledy v Rusku, na samém konci nedozírné Sibiře. Vyskočili jsme do vířivé hemženice na prostorném nástupišti a posledním pohledem, skoro tesklivým, pohladili jsme vlak, který nás dovezl k cíli naší tužby, k spasné bráně do vlasti – Vladivostoku.