Vzpomínka na sutinové železnice

V roce 1945 skončil nejkrvavější válečný konflikt na naší planetě. Odstraňování škod, které si navzájem bojující strany uštědřily, trvalo ještě řadu let po ukončení bojů. Nejvíce všeho chybějícího bylo samozřejmě v nejvíce zničeném Německu, jež tuto válku rozpoutalo. Likvidace ruin a sutin trvala dlouho, protože technického zařízení k odvozu bylo málo. Málo bylo pohonných hmot do malého množství provozuschopných nákladních automobilů a málo bylo i mužské síly, která by se podílela na likvidaci.

Proto byly ve velkých německých městech časem zprovozněny takzvané sutinové železnice neboli trümmerbahn. O jejich provoz se staralo jen málo mužů – železničářů, kteří přežili útrapy války, protože ostatní muži byli v zajetí anebo padli někde na frontě. Likvidace sutin a odpadu po válečných bojích tak převážně zůstala na německých ženách, kterým se říkalo ženy sutin (trümmerfrau).

Sloužily k obnově měst

Už v roce 1945 se začaly stavět dočasné úzkorozchodné železnice k přepravě materiálu z měst poničených angloamerickými nálety a ruskou dělostřeleckou palbou. Z různých dolů, lomů a železářských závodů bylo do měst sváženo mnoho vagonků, lokomotiv i kolejnic. Jejich úkolem bylo odvézt a vysypat naložený materiál na skládky, výsypky, prostě někam za městská humna. Vznikaly tak nové kopce, nebo naopak se zavážely různé rokle. Například v rovinatém Berlíně tak vznikly jediné kopce ve městě, které se v pozdější době staly součástí parků, kde v zimě mohly sáňkovat děti.

Nutno připomenout, že Němci si odvoz sutin už vyzkoušeli po vyvraždění a srovnání středočeské obce Lidice se zemí, kterou vymazali roku 1942 z povrchu zemského. Byla to odplata za atentát na šéfa Hlavního bezpečnostního úřadu SS a zastupujícího říšského protektora Obergruppenführera Reinharda Heydricha.

Naše snímky přibližují tuto dobu 2. světové války, již by žádný pamětník již nechtěl zažít, ale kterou je nutno připomínat dalším generacím lidí, aby se snažili vyvarovat podobných událostí. Snímky nám ukazují, jak vypadalo likvidování poničených lidských sídel prostřednictvím dopravních prostředků, o nichž málokdo dnes ví, že vůbec existovaly.