Vzpomínka na podkrkonošskou malodráhu v Jelení Hoře

V 19. století rozvoj Jelení Hory stagnoval. Zvrat nastal až roku 1866, kdy by­la napojena na železnici. Z města se pomalu stávalo rozvíjející se středisko průmyslu (ve městě a okolí pracovalo několik mlýnů, pil, pivovar, pekárny i textilní dílny) i odpočinku, a to zásluhou blízkosti lázní Cieplice a začínajícího turismu v Krkonoších. Počet obyvatel rychle rostl, což vedlo představenstvo města k uvažování o jejich dopravě po městě za prací i zábavou. A tak 10. 4. 1897 byla snaha představitelů města korunována zahájením provozu normálně rozchodné tramvaje (1 435 mm) s parním pohonem. 

Období rozkvětu

Podnik Hirschberger Thalbahn zprovoznil zatím trať od železničního nádraží přes Rynek ke kasárnám v ulici Obronców Pokoju. Podnik stavěl rychle další kolejovou trasu a již 22. května téhož roku se rozjela další linka od nádraží do Cieplic a Sobieszówa (Warmbrunn a Hermsdorf). Doprava se záhy stala oblíbenou, ale bylo zjištěno, že parní tramvaj je pro budoucnost nevyhovující, a tak bylo rozhodnuto o její modernizaci.

Přebudování na elektrickou pouliční dráhu si vyžádalo novou vozovnu na ulici Wolności mezi centrem města a lázněmi a hlavně změnu rozchodu na 1 000 mm. Elektrická úzkorozchodná tramvaj se slavnostně rozjela 4. 2. 1900 od nádraží do stanice Zajezdnia (vozovna). Dne 8. dubna téhož roku byla v provozu už celá hlavní trať malodráhy do Sobieszówa (11,59 km) a elektrifikace pokračovala dále. Dráha se velmi osvědčila, a tak od 8. 8. 1911 se zprovoznila odbočka z Cieplic do Podgórzyna Górnego (6,04 km). Tramvaje malodráhy tak dosáhly historicky největší délky tratí v jelenohorské kotlině na třech linkách. 

Plány na další tratě zůstaly na papíře

Už v roce 1914 však byl likvidován úsek do ulice Obronców Pokoju z důvodu malé frekvence cestujících. Ale i tak zůstaly tramvaje nejdůležitějším dopravním prostředkem v bouřlivě se rozvíjející aglomeraci. V roce 1928, kdy ve městě žilo 30 tisíc obyvatel, se plánovalo prodloužení malodráhy do obcí v Krkonoších, kde se začal rozvíjet turistický ruch – Przesieka a Borowice. V následujících letech se ale nedostávalo peněz, finance šly na zbrojení a nikoli do dopravy, a proto odvážné plány zůstaly pouze na papíře.

Před druhou světovou válkou byla elektrická tramvajová malodráha neodmyslitelným dopravním prostředkem Jelení Hory. Například v roce 1938 přepravila téměř ­20 milionů cestujících. Provoz v té době zajišťovalo 19 motorových, 25 vlečných osobních a 13 nákladních vozů. Jednalo se o vozy různých typů od výrobců z Bautzenu a Gothy. Za války v roce 1944 Němci plánovali zavedení trolejbusů místo tramvají, ale své úmysly již nestačili uskutečnit. 

Autobusy mají přednost

V roce 1945 přešla zdejší tramvajová doprava pod polskou správu a v roce 1946 přepravily její vozy ve zničeném a vylidněném městě pouze necelých 6 milionů cestujících. Nový dopravní podnik prodloužil roku 1955 trať od hlavního nádraží na novou smyčku do Krakovské ulice a v roce 1959 vyměnil německé tramvaje za polský typ N vyráběný v Chorzowě. Město se dávalo dlouho do pořádku a počet cestujících pomalu stoupal. Ve válkou zničeném Polsku ale nebyly peníze na opravy tratí, a tak bylo rozhodnuto o zastavení provozu do Podgórzynu a nahrazení tramvají autobusy. To se psal rok 1964 a na ostatních úsecích bylo přepraveno více než 13 milionů cestujících, nejvíce v poválečné historii Jelení Hory.

Bohužel doba byla taková, že bylo v módě rušit úzkorozchodné provozy (vzpomeňme u nás na malodráhy v Teplicích, Ústí nad Labem či Jablonci), a proto byl 30. 4. 1965 zrušen úsek z Cieplic do Sobieszówa a v provozu zůstala jediná linka č. 6 od Krakovské ulice kolem Dworce PKP (nádraží) a přes centrum města ulicí Wolności do lázní Cieplice. Tramvajové vozy sloužily pětapadesáti tisícům obyvatel jelonohorské aglomerace ještě čtyři roky.

Poslední den se jezdilo zdarma

V důsledku rekonstrukce a nastávajících oprav či úprav městských komunikací byla tramvajová doprava 28. 4. 1969 zastavena a zrušena. V ten den jezdili cestující zdarma. Druhý den již zaplatili jízdné v autobuse a tramvajové vozy byly převedeny do jiných měst, převážně do Toruně. Dnes žije ve městě přes 90 tisíc obyvatel a ještě v nynější době se ozývají hlasy, že je škoda tramvají, ekologického dopravního prostředku, že nejezdí v jelenohorské kotlině a že se neproplétají ulicemi starého města, kde nerozlučně patřily ke koloritu přes 70 let.

Když jsem se při své návštěvě města setkal před několika lety ve vozovně s ředitelem zdejšího dopravního podniku, ukázal mi modely kolejových vozidel, která kdysi spojovala jednotlivé části města. Shodli jsme se na tom, že je snadné něco zbourat, ale mnohem těžší postavit. Tam, kde se zruší trať, málokdy se znovu obnoví. Čest výjimkám.