Vzpomínka na Malé bejčky

Starší historie lokomotiv řady 178 rakouských státních drah, později u ČSD jako řada 422.0, začala ve skutečnosti už roku 1898 na soukromé lokálce z Vídeňského Nového Města (Wiener Neustadt) do Puchbergu. Právě z Puchbergu vede ozubnicová železnice na horu Schneeberg, častý turistický cíl Vídeňáků. Přístupová adhezní trať je z Vídeňského Nového Města směrem na Puchberg sklonově náročná a původní dvou a třínápravové stroje tam neuspěly. Proto v objednávce ze 16. února 1898 požadovala dráha od lokomotivky Krauss v Linci dodávku dvou nových lokomotiv se čtyřmi hnacími nápravami. Navrhl je známý konstruktér Karel Gölsdorf a plně se osvědčily. Následovala další objednávka pro trať Karlovy Vary – Johanngeorgenstadt. Tamní horská soukromá dráha potřebovala rovnou čtveřici nových lokomotiv. Provoz zde udržovaly státní dráhy na účet vlastníka a objednaly roku 1900 shodné lokomotivy, označené už řadou 178. I tady se nový typ uvedl skvěle.

Příchod větší série

Následovaly dodávky Bejčků ve větších sériích. Projevily se i některé jejich nepříznivé provozní vlastnosti, například se za jízdy „vrtěly“, což způsoboval sdružený parní stroj, který naopak umožnil nižší spotřebu paliva. Novou lokomotivu 178.36, pozdější stroj ČSD 422.017, proto poslali reprezentovat na mezinárodní fórum. V objednávce z 25. června 1905 je stanovený termín její dodávky stroze: Výstava Miláno 1906! Lokomotivu v Linci vyrobili s největší pečlivostí a její kotel v lednu 1906 podrobili tlakové zkoušce. V Itálii však měli na výstavišti mnohem slavnější lokomotivy, třeba rychlíkovou 108.22 z První českomoravské strojírny v Praze. Ta dokonce přivezla medaili! Skromného Bejčka mezi padesátkou exponátů přehlédli nebo prostě už metál nezbyl… Přijel zpátky a od 19. prosince 1906 se po technicko-bezpečnostní zkoušce zařadil do všedního provozu.

 Údaj z roku 1911 stroj zaznamenal ve výtopně Krnov. Vystřídal poté několik dalších moravských služeben, v roce 1948 sloužil v Táboře. V letech 1956 až 1957 přešel do Kolína, kde v dubnu 1967 ujel poslední kilometry. Že byl kdysi vystaven na světové výstavě, tehdy nejspíš vůbec nikoho nezajímalo, byť to má v dokladech uvedeno, a tak skončil ve starém železe. Důležitější bylo splnit plán odvozu šrotu než zjišťovat, zda má stařičký stroj nějakou historickou hodnotu.

Přežil stroj s číslem 002

V srpnu 1968 odstavili v depu Liberec lokomotivu 422.002, druhý vyrobený stroj z první série řady 178 pro státní dráhy. Ten se už zachránit podařilo, nejdřív na pomníku v depu Kralupy nad Vltavou, od srpna 2019 je ve stanici Horažďovice předměstí. Postupně přibývaly další zachráněné stroje: 422.062 v Kolíně, v Národním technickém muzeu 422.025 z cukrovaru Břeclav či 422.098 z cukrovaru Hodonín, která stávala v Zábřehu na Moravě. Na Slovensku zachránili stroje 422.012 ve Zvolenu a 422.0108 v Bratislavě. V současnosti jsou všechny lokomotivy uložené v důstojnějších expozicích.

Stroje řady 178 jezdily i u dalších železnic střední, jižní a východní Evropy. Záchrana se podařila i v cizině. V Rakousku jsou k dispozici ještě čtyři lokomotivy v různém technickém stavu. Nejstarší z nich jako pomník v Puchbergu, a to druhá vyrobená lokomotiva daného typu, původního jména KLAUS, nyní s označením 92.2220 Rakouských spolkových drah (ÖBB). Ve slovinské stanici Laško je na pomníku stroj 52-011 Jugoslávských železnic, původně šlo o mašinu 178.204 z časů rakousko-uherské monarchie. Internet i knihy zpravidla udávají chybný počet vyrobených lokomotiv. Pro rakouské státní dráhy vypočítávají 211 až 213 strojů. Dva byly převzaty až po skončení první světové války, neboť je za mocnářství už nestihli dokončit. Po zahrnutí strojů soukromých drah z Moravy a Rakouska, dále vojenských a průmyslových vleček je celkový počet lokomotiv postavených do roku 1924 správně 258. Navíc existovalo osm strojů s přehřívačem řady 278.

Různé osudy řady strojů

Když jsem připravoval vzpomínku na Bejčky, měl jsem v ruce specialitu, provozní dokumentaci lokomotivy 422.0110 ČSD. Zachovalo se jen torzo dokladů, část vystavená po roce 1945 u ČSD. Lokomotivu vyrobili v Linci jako vůbec první svého typu roku 1898. Jmenovala se WILLENDORF, měla řadu IVd a inventární číslo 21. Když trať pod Schneebergem přešla k dráze Vídeň – Aspang, měla číslo 71, od roku 1937, po převzetí Rakouskými spolkovými dráhami, došlo na přeznačení 178.801 BBÖ. Válka ji v roce 1945 zavála dokonce do výtopny v Hradci Králové s německým označením 92 2219. U ČSD do roku 1948 nesla provizorní tabulky 422.0501. Technický stav mohl být dobrý – náhradní kotel pro ni vyrobily roku 1935 dílny ve Floridsdorfu. V roce 1946 sloužila v Chrudimi, od ledna 1949 pak v Pardubicích a od října 1952 přešla do Čáslavi. Roku 1954 je psána v depu Kolín a od května 1959 přešla do Havlíčkova Brodu, kde ji 2. srpna 1961 navrhli na zrušení. Její příběh se uzavřel v kovošrotu, o historické ceně staré lokomotivy nikdo neměl potuchy. I skromné a technicky jednoduché lokomotivy měly slavné a zajímavé osudy. Byly poctivým dílem techniků a strojařů a vykonaly spoustu užitku. Zachované exponáty zůstanou cennými a inspirujícími technickými památkami pro budoucí generace.