Vlak němým svědkem válečných ohavností

Na začátku roku 1945 bylo jisté, že Hitlerově třetí říši zvoní umíráček. Nacistům se nedařilo a spojenecká vojska se blížila k Berlínu. Armády postupně osvobozovaly Němci zabraná území, ze západu tlačili především Američané, z východu Sověti. Nacistům bylo jasné, že musí zahladit stopy po svém válečném běsnění a zejména pak vyklízet bezpočet koncentračních táborů. Kam ale s přeživšími? Moc dlouho si pohlaváři Třetí říše hlavy nelámali a odporná mašinérie odporující všem principům humanismu se i v posledních dnech druhé světové války rozjela naplno. Po Třetí říši i Protektorátu se najednou začaly trmácet zástupy zubožených svědků nacistického krveprolévání. Z koncentráků vyrazily transporty smrti.

Jeden takový přešel i Tachovsko a vlak v něm sehrál smutnou roli. 8. dubna 1945 byla nařízena „evakuace“ koncentračního tábora v Buchenwaldu. „Vězni došli na dvanáct kilometrů vzdálené nádraží ve Výmaru, kde už na ně čekala souprava sestavená zhruba z padesátky vysokostěnných uhlových vozů. Do nich esesmani napěchovali neuvěřitelných čtyři a půl tisíce vězňů,“ přiblížil děj tachovský badatel a historik František Soukup. Vlak se poté pět dní přesouval do Tachova. Jen pro dokreslení: vozy měly podlahovou plochu 8 x 2,3 metru a vězni dostali potravu na dva dny. Vzhledem k prostoru se nedalo sedět, lidé umírali vstoje. Úděsné podmínky pětidenního putování zhruba polovina osazenstva nepřežila, mrtvoly jejich souputníci údajně odhazovali podél kolejiště.

Když archivy nemlčí

Co se dělo 13. dubna v Plané u Mariánských Lázní a 12 kilometrů vzdáleném Tachově nadiktoval později do protokolu Sboru národní bezpečnosti (SNB) vlakvedoucí Hugo Lauber, Železničáři přepis poskytl pan Soukup. „Dne 13. dubna 1945 v dopoledních hodinách jsem jel jako vlakvedoucí s transportem vězňů vlakem sestávajícím se asi z 52 vagonů z Plané do Tachova. Když jsem v Plané přijímal vlakovou soupravu, viděl jsem, že jeden zadní vagon byl naplněn mrtvolami,“ vypověděl po válce příslušníkům SNB odporné detaily a pokračoval:  „V druhém voze byly též mrtvoly, tento však nebyl plný. Na každém vagonu střežili vězně dva Esesmani, kteří vězně tloukli pažbou pušek a též stříleli. Transport pozůstával z osob různých národností - Češi, Němci, Poláci, Francouzi, Židé a též jsem tam viděl jednoho černocha. Během jízdy vlakem jsem slyšel střelbu z vagonů. Když jsme přijeli do Tachova, bylo nádraží obsazeno četnictvem a policií.“ Pro úplnost dodejme, že vlak přijel do Plané z Chebu.

Z výslechu vlakvedoucího dále vyplynulo, že na nádraží při vystupování zůstalo ve vagonech několik mrtvol, které pak vězni museli odnášet na hromadu. Mnohá těla byla již v rozkladu. Hrůznost tragických událostí na tachovském nádraží doplnili Esesáci, kopajíc a bijíc přeživší. „Jeden vězeň, který vysílením nemohl vstát, byl SSmanem  střelen malou pistolí do záhlaví a z úst se mu vyhrnula krev. Vězňů bylo asi kolem 2000 a snad byli z Buchenwaldu. Co se dělo pak cestou z nádraží do Schönbrunnu (Studánka, pozn. aut.) není mi známo,“ vypověděl Lauber. Z vlaku bylo postupně vyneseno zhruba čtyři sta mrtvol.

Kulka do hlavy

„Pěšky pak vězni z Buchenwaldu v doprovodu příslušníků SS a Volkssturmu zamířili ke Studánce, dále k Lesné, Staré Knížecí Huti a koncentračnímu táboru Flossenbürg, rozkládajíc se dnes kousek od hranice,“ zmínil Soukup. Je zároveň známo, že večer si skupina ustlala na mokré louce kousek za Studánkou. Řada prochladlých se ráno druhého dne těžko zvedala, Nacisté jen zamířili a zesláblé jedince neméně chladně popravili. Bez rozkazu. Prostě se jim chtělo.

Mrtví vězni z pochodu byli nákladními auty sváženi do Tachova, kde je Nacisté spalovali v petroleji a dehtu. Tehdy v jámě na zdejším židovském hřbitově shořelo zhruba šest stovek obětí nacistického teroru. Zemřelí od Studánky byli spáleni nedaleko místního železného a dnes místními lidmi opraveného křížku. Kolik vězňů z původního počtu 4500 přežilo tento transport smrti, se už asi nikdy nepodaří zjistit.

Zločin a trest

Více než rok po válce, 12. října 1946 se postavil tváří v tvář lidovému soudu učitel Josef Herzog, které velel jednotce Volkssturmu, doprovázející transport ze Studánky do Lesné. Za své činy si vysloužil trest nejvyšší. Vězně vraždil i tachovský obuvník Jiří Haubner. Když se vracel z eskorty vězňů, místní udavači mu oznámili, že v polích se ukryl utečenec. Haubner vězně bez rozmyslu popravil. Ani on se nejtvrdšímu trestu nevyhnul.