Rekord v parní trakci patří britské Divoké kachně

Autor úvodní fotografie: Gavin Cameron

Britové byli vždycky dobří v obchodě i v marketingu. Proto se jim na konci třicátých let povedlo i zpopularizovat parní lokomotivu Mallard tím, že ji „prodali“ veřejnosti jako nejrychlejší na světě. Oficiální jízda se konala 3. července 1938. Sedmivozový vlak doprovázela i letadla, aby rekord ze vzduchu dokumentovala. 

Spor o hodnotu rekordu

Nejvyšší rychlost byla dosažena mezi traťovými body Little Bytham a Essendine na trati z Londýna do Yorku. Rekord ustavili na mírném spádu, v Anglii vyjádřeném poměrem 1 : 200. V našich zemích to udáváme jako klesání 5 promile. Krátkodobě, snad na pouhých pět sekund, vlak dosáhl rychlosti 125,88 mil v hodině, což znamená v přepočtu 202,58 km/h. Běžně se ale uvádí údaj 126 mil za hodinu, což je patrné z odlévané pamětní tabulky na boku válcového kotle na lokomotivě.

Pod dohledem inspektora Sida Jenkinse na stroji tenkrát sloužili strojvedoucí Joe Duddington a topič Thomas Bray. V měřicím dynamometrickém voze sledoval přístroje také konstruktér sir Gresley. Údajně se přel se spolupracovníky, že rychlost 126 mil za hodinu sice atakovali, ale nedosáhli jí. V oficiálním publikovaném grafickém záznamu z jízdy je uvedena dosažená rychlost „jen“ 125 mil za hodinu. Gresley chystal další kolo zkoušek, které se ale kvůli zhoršující politické situaci už nikdy neuskutečnilo.

Při popisovaném pokusu došlo k technické závadě – k natavení vlitku ložiska prostřední ojnice na lokomotivě. Proto příjezd do Londýna nakonec moc slavný nebyl. Zpáteční zkušební vlak do Londýna totiž přivezla náhradní lokomotiva a čekající novináři si toho zřejmě ani nevšimli. 

Americké lokomotivy byly rychlejší

Britská akce s Divokou kachnou, jak se vozidlu přezdívalo, byla především dobře promyšleným obchodním tahem ve směru k široké veřejnosti. Už předtím (i v letech následujících) totiž dokázaly jezdit parní lokomotivy rychlostí ještě vyšší. Jenže při takových jízdách, konaných na území USA, nebyl poblíž úřední komisař, který by rekord zaznamenal. Parní lokomotivy na druhé straně Atlantiku přitom dosahovaly rychlosti 205 až 227 km/h (možná i více). Bylo to ale v běžném provozu, zejména když strojvedoucí potřebovali zkrátit zpoždění. I když u toho často riskovali a porušovali bezpečnostní předpisy. V jiných případech šlo o součást náročných neveřejných zkoušek. Ale nemůžeme se na Brity zlobit – vždyť lokomotiva Mallard opravdu přispěla k popularizaci železnice ve světovém měřítku a svým způsobem pomohla technickému pokroku. 

Stále vzbuzuje zasloužený obdiv

Divoká kachna soukromé společnosti LNER patřila mezi 35 špičkových sériových strojů řady A4 pro dopravu rychlíků. Tyto stroje vycházely ze starší řady A1, kterou roku 1922 navrhl konstruktér sir Nigel Gresley (1876–1941), jenž je také tvůrcem lokomotivy Mallard. Starší stroje technicky odpovídaly přibližně našim lokomotivám řady 387.0, známým Mikádům, měly jen robustnější stavbu. Novější proudnicově oplášťované a také tříválcové lokomotivy A4 byly ještě o něco těžší. Gresley se údajně vysokorychlostní železniční dopravou inspiroval na své služební cestě po Německu v roce 1933. Tam zrovna zkoušeli lehké motorové vlaky Létající Hamburčan. V Británii očekávali mnohem vyšší frekvence cestujících, proto již od počátku projektovali vlaky vedené lokomotivami.

Slavná Mallard sloužila do 25. dubna 1963, kdy byla po ujetí asi 2,276 milionu kilometrů vyřazena. Poslední lokomotivy A4 dojezdily na tratích ve Skotsku v roce 1966. Stroj Mallard byl už v době zrušení na seznamu kulturních památek. Nejdříve se stal exponátem londýnského dopravního muzea Clapham, kam byl v únoru 1964 po opravě předán. Od dubna 1975 je v expozici Národního železničního muzea v Yorku, kde patří k nejobdivovanějším exponátům.