První lanová dráha u nás vedla na Černou horu

Vzniku krkonošské visuté lanovky napomohla vlastně železnice. Československé Ministerstvo železnic schválilo výnosem z 19. května 1927 státní  financování výstavby lanovky ve výši 51 procent akciového kapitálu. Hned v červnu byl stavební projekt ministerskou radou schválen a dostal i stavební povolení na pozemky hraběte Černína z Maršova, kudy byla lanovka naprojektována. Z dnešního pohledu je skoro neuvěřitelné, že hned v srpnu 1927 začaly zemní práce a díky pomocné vojenské nákladní dvoulanové lanovce od firmy Bleichert se mohl materiál efektivně dovážet či naopak odvážet do míst budované stopy lanovky. Nákladní lanovka vznikla díky pardubickému prvnímu železničnímu pluku, kterému velel štábní kapitán Josef Klicpera. Jen na okraj – tato lanovka fungovala až do 27. října 1928, tedy čtyři dny před vlastním spuštěním osobní lanové dráhy. Následně byla demontována a odvezena zpět do Pardubic.

Úmorná dřina předků

Dnes už si patrně ani nelze představit, kolik umu museli naši předci vynaložit na leckdy úmornou dřinu při výkopech zeminy a zasazování stožárů. Navíc šlo tehdy o jakýsi „pilotní projekt“, neboť se v Československu stavbou visutých lanových drah do té doby nikdo nezabýval. Výstavbu lanovky na Černou horu prováděly dvě firmy – jednak to byla chrudimská strojírna Františka Wiesnera (později známá jako Transporta Chrudim) a brněnská filiálka německé společnosti Wayn & Freytag z Frankfurtu nad Mohanem. „Wiesnerovci“ se zabývali strojními a ocelovými konstrukcemi, naopak zástupci německé firmy prováděli veškeré stavební práce. Na pomocnou nákladní lanovku dělníci nakládali jak samotné stavebniny, tak i předmontované ocelové podpěry. Práci v jakémkoli počasí musela zvládat více než stovka dělníků, kteří se navíc potýkali ve vyšších polohách s nestálou rašelinnou půdou. Patky na stožáry se betonovaly takřka non-stop, práce stavbyvedoucí přerušovali pouze za silných mrazů, když bylo méně než osmnáct stupňů pod nulou. V Krkonoších samozřejmě nic výjimečného. Je známá například nepříjemná příhoda, kdy se po osazení páté, nejvyšší podpěry, která měla hmotnost pětatřicet tun, přetrhlo zajišťovací lano a takřka již vztyčený stožár spadl zpět na zem. Je dobré připomenout, že každá podpěra byla na zemi naležato snýtována a vztyčovala se pomocí jak ručních rumpálů, tak i ocelových pomocných stožárů. Jednalo se o náročnou a nebezpečnou práci.                              

Náročné osazení lan

Neméně důležitou prací bylo osazení nosných lan. Ta vyrobila německá továrna v Hammu a do Krkonoš byla přepravena po železnici na nákladních vozech. Lana, navinutá na dřevěných bubnech, dorazila na speciálních vozech do Svobody nad Úpou a další jejich transport se odehrával velmi kuriózně. Nenadálou překážkou se stal most přes řeku Úpu, který měl nižší únosnost, než vážily obrovské cívky s lany. Proto byla na druhém břehu postavena prázdná cívka a lano bylo pomocí ručních rumpálů převinuto. Poté byla obrovitá cívka nasazena na speciální transportní kola, zapřažena za dva armádní dělostřelecké traktory a pomalu odtažena po silnici do Janských Lázní. Transport po horské silnici dlouhé něco přes tři kilometry trval celé čtyři dny! Po osazení a zavěšení lan byly přivezeny dvě kabiny s hliníkovou konstrukcí a mahagonovým obložením, které byly vyrobeny v České Lípě. Každá z kabin, které jezdily proti sobě, měla obsaditelnost třicet cestujících. A protože šlo o historicky první lanovou dráhu, byly zkoušky velmi pečlivé a jen do zahájení provozu bylo vykonáno takřka dvě stě zkušebních jízd. Slavnostní den nastal 31. října 1928, kdy byl zahájen provoz za účasti ministra železnic a dalších hostů. Stavba trvala zhruba 15 měsíců a trasa vedla z centra Janských Lázní až na vrchol Černé hory a měřila 3,1 kilometru. S převýšením 644 metrů byla ve své době jednou z nejdelších lanovek ve střední Evropě. Jízda jedním směrem trvala tehdy zhruba 15 minut a lanovka stačila přepravit za hodinu asi 120 cestujících.

ČSD majitelem téměř 80 let

Majitelem první visuté lanové dráhy se staly Československé státní dráhy. Celosvětová krize byla i částečně důsledkem toho, že nepříznivé finanční poměry vedly k zamyšlení, zda provoz lanovky v roce 1931 zastavit. Naštěstí k tomuto kroku nedošlo, a tak lanovka jezdila dál. Po připojení Sudet k Německu v roce 1938 se provozovatelem stala Německá říšská dráha (DR), která ale promptně lanovku prodala soukromníkovi. Po ukončení druhé světové války byla vrácena zpět do majetku ČSD a po dodání nových kabin byla bez větších problémů provozována až do druhé poloviny šedesátých let, kdy bylo rozhodnuto o její rekonstrukci. Na vrcholu Černé hory byla ubytovací zařízení pro několik stovek rekreantů a řada zaměstnanců tam žila i s rodinami, takže lanovka pomalu přestávala stačit stále silnějšímu provozu. Určitě není bez zajímavosti, že v Janských Lázních dokonce navazovala po desáté večer ještě na poslední autobus ze Svobody nad Úpou.

Výstavba nové lanové dráhy v odlišné trase začala slavnostně 29. prosince 1969, Transporta Chrudim ji nicméně začala stavět až v roce 1976. Během výstavby jezdila stále původní lanová dráha z roku 1928, jejíž provoz byl ukončen v roce 1980. Nová gondolová lanovka o délce 2,3 kilometru, která začala jezdit v nové trase v březnu roku 1980, byla stále v majetku ČSD. V roce 1992 byla částečně zrekonstruována a původní kabinky nahrazeny novými od firmy Swoboda. Zásadním milníkem se však stal rok 1996, kdy České dráhy, nástupce ČSD, prodaly lanovou dráhu privátní firmě Mega Plus. Ta se rozhodla během roku 2006 lanovku zcela zrekonstruovat a pro provoz koupila osmimístné kabinkové lanovky od firmy Doppelmayr. Ty jezdí dodnes pod názvem Černohorský express. Současná lanová dráha má patnáct podpěr, jízda trvá jen 7,5 minuty a je schopná přepravit až 1 500 cestujících za hodinu.

(Zdroj: Nevrlý Václav, Visutá veřejná lanovka na Černou Horu v Janských Lázních, vyd. Otto Waldes Bratislava, 1930)