Poštovní vozy odnesl čas, ale vzpomínky na vůni kamen zůstaly

To všechno odnééés čas. Tak začínala písnička Waldemara Matušky, která se linula po rozhlasových vlnách v době, kdy jsem nastoupil na vlakovou poštu jako zřízenec, správněji manipulant. Nemohu zapomenout na starou garnituru prvorepublikových harcovníků, kteří – často již v důchodovém věku – tehdy dosluhovali. Chovali se k nám ostatním dost nadřazeně. Měli v sobě zakořeněno, že jsou něco víc. Vedoucí vlakové pošty se stále cítil jako přednosta a my zřízenci jsme pro něj byli jen děvečky pro všechno.

Mojí povinností bylo donést uhlí, zatopit v kamnech, donést do konví užitkovou a pitnou vodu. Po orazítkování průvodních dokladů jsem vyvěsil pytle a stále dohlížel na oheň. Potom jsem musel svým nadřízeným obstarávat občerstvení do předložených plecháčků. Někdy jsem se za ty plecháčky v nádražních restauracích styděl. Jako elév manipulant jsem obsah každého pytle podle karty zkontroloval a zapsané zásilky přepočítal a opatřil parafou. Tenkrát ještě neexistovala směrovací čísla, a tak jsme museli znát každou poštu a její příslušné zapojení na navazující kurzy nebo příslušnou poštu. Nebylo to jednoduché. Nakládka se dělila do několika výprav, zpravidla do tří. Za pravidelného klapotu kol bylo slyšet pokyny šéfa kurzu: „Oražte mi kartu na vedlejší uzávěr,“ nebo „Vyvažte mi tyto svazky,“ a podobně. 

Svítili jsme svíčkami a vodu přinášeli v konvích

Vozy vlakové pošty, kde jsem na konci šedesátých let sloužil, bývaly rozdělené do dvou částí: kanceláře a skladiště. V kanceláři se zpracovávaly listovní zásilky přepravované v uzávěrech (pytlích), bylo zde místo pro vedoucího a třídiče. Ve skladišti pracovali výpravčí závěrů. Osvětlení zajišťovaly lampy u stropu, které svítily podle toho, jak rychle jel vlak. Někdy se ale muselo svítit svíčkami, což je z hlediska dnešních bezpečnostních předpisů absurdní. Záchod a umývárna fungovaly v jednom. Museli jsme používat nádražní konve, protože v rezervoáru voda nikdy nebyla. Umyvadlo neposkytovalo možnost očisty civilizovaného člověka. Okna se otvírala stahovadlem zajišťovaným koženým řemenem. Moc se to ale nepoužívalo – jednak z důvodu průvanu, ale hlavně kvůli lítání jisker a sazí od lokomotivy. Poštovní vozy totiž bývaly řazeny hned jako první za lokomotivou. Pracovali jsme za velkého hluku, vlak kodrcal, jako by jel rovnou po pražcích.

Pamatuji ale, že v té doby brázdily republiku modernější vozy z NDR, zejména na rychlíkových tratích. Tady to už bylo „jiný kafe“. I když měl vůz opět vytápění na pevná paliva, kamna (lépe řečeno kotel) se nacházela na chodbičce brzdaře, kde bylo i WC a skrovná umývárna. Pro osvětlení se již používaly zářivky, ale i tak s nimi byly potíže. Baterie se často vybíjely, zářivky nepříjemně blikaly, až oči přecházely. Posunovací dveře v zimě často zamrzaly. Kultura cestování se ale přece jen zvýšila. Nesmím zapomenout ani na poštovní vozy dělené napůl s hytlákem se šoupacími dveřmi uprostřed. Měli jsme v něm ale málo prostoru, takže se v provozu příliš nepoužíval. Jezdil třeba do Vrchlabí. 

Trampoty s naftou a kolečkovými křesly

Vedení pošty tehdy došlo k názoru, že je třeba obnovit vozový park. Nechali proto repasovat předválečné vozy. Říkali jsme jim Jugoslávec, takže je asi opravili v bývalé Jugoslávii. Moc šťastné řešení to nebylo. Naftové topení velmi často kouřilo, až bylo uvnitř nedýchatelno. Všichni jsme byli cítit naftou. Výroby nových vozů se proto chopila domácí Vagonka Studénka. První vozy, které od ní přišly, neměly ještě oddíl pro zpracování obyčejných listovních zásilek, což nám hodně ztěžovalo práci. Musel tam být dodatečně dodán obyčejný stůl a „šráky“ na věšení pytlů. Zato průvodčí to měl mnohem jednodušší – dostal víc prostoru, ledničku, vařič a dvě lehátka v samostatné kabince (odpočívárně). Ve vozech se objevila i moderní křesla na kolečkách, která ovšem během cesty moc jezdila. A taky se ztrácela v kancelářích úředníků.

Následovala novější verze obohacená o střední část vozu, kde zaměstnanec třídící velké kusy a listovní materiál měl už své pracoviště dokonale vybavené. Tyto vozy jezdily až do ukončení vlakových pošt a i dnes je najdete v rychlících v úseku Praha – Ostrava, ovšem už bez doprovodu poštovních zaměstnanců a bez třídnic a polic.