Posel ze století páry Kafemlejnek slaví 120 let

Po skončení první světové války však tento stroj na našem území chyběl, a tak musel být „vyreklamován“ z ciziny. Když se vrátil, přeznačily ho Československé státní dráhy v roce 1925 jako 310.072. Stopy o jeho nejstarším provozu poté vedou do Kutné Hory, v roce 1932 figuroval v seznamu strojů pražské výtopny Vršovice-Nusle. V roce 1933, v době vrcholící hospodářské krize, už byla malá mašinka za svým zenitem. Zůstala odstavená v hlavních dílnách v Nymburce a čekala na zrušení nebo odprodej. Nějakou dobu měla dokonce blíž k likvidaci, protože zájemce z cukrovaru Slatiňany ji odmítl a raději si koupil starší stroj 310.006 z roku 1878. Ten ale měl novější náhradní kotel z roku 1912. Nakonec však tendrovku 310.072 za 41 200 Kč  odkoupila v dubnu 1933 firma GEC, Továrna na poživatiny z Neratovic.

Málem skončil v kovošrotu

Po druhé světové válce mašinka brzy posunovala s vozy u nového provozovatele ve znárodněném podniku Spolana v Neratovicích. Když už to vypadalo, že ji nahradí tehdy protežovaná motorová trakce a poslední záležitosti udřené lokomotivy vyřídí kovošrot, ledy se nečekaně pohnuly. V roce 1963 Kafemlejnek odešel sloužit do závodu Spolany v západočeském Kaznějově. Brzy se muselo hledat, kdo ho opraví. Fungovalo plánované hospodářství, které poptávky nestíhalo uspokojit. V dubnu 1965 se o lokomotivu postarala dílna pro opravy vozidel ČSD v České Lípě, kde za 106 130 Kčs provedli její generální opravu. Jezdila však jen dva roky – už v roce 1967 ji nahradila motorová lokomotiva, přičemž kotlové prohlídky platily zpravidla šest let… A tak na datum jejich propadnutí lokomotiva v Kaznějově dlouho „poctivě“ čekala. Teprve 24. května 1971 přibyl do kotlové knihy zápis komisaře, který už provoz kotle – a tím i lokomotivy – nedoporučil. A tím bylo vše vyřízeno.

V době, kdy kotlový komisař dopisoval rušicí ortel, odehrával se v lokomotivním depu Plzeň prvotní pokus, zda by šlo lokomotivu zachovat. Od jejich kolejí byla lokomotiva s nepřehlédnutelným baňatým komínem na vlečce Lachemy z dálky vidět. Autor těchto řádek sloužil v dubnu 1971 jako pomocník na lokomotivě T679.1237. Jezdili jsme hlavně na žatecké trati. Kdykoli jsme projížděli Kaznějovem, zvolna jsem přesvědčoval svého strojvedoucího Františka Háka, tehdy vlivného člověka, aby zatlačil na vedení depa Plzeň, abychom si – podle vzoru z depa Olomouc – obstarali vlastní pomník s lokomotivou. Brzy nastal celý řetězec šťastných náhod. Náčelník depa Ladislav Zikmund záměr schválil a zjistilo se, že tehdejší ředitel Spolany v Kaznějově je otcem strojvedoucího Františka Zikuly jezdícího na Albatrosech řady 498.1 plzeňského depa. Během prázdnin se dohodlo, že plzeňské depo za chemičku odevzdá 23 tun šrotu a mašinka bude naše.

Opravili, co se dalo

Příležitosti se pak chopil strojvedoucí Luboš Bešta. Když exponát přijel do depa, zorganizoval partu tehdejších svazáků, a ta si opravu „třistadesítky“ vzala pod patronát. V říjnu 1972 lokomotivu jeřábem vyzvedli na podstavec před administrativní budovu depa. Po letech se našel další nadšenec, motorář Honza Pinc, který si vzal do hlavy, že stroj je třeba opravit mnohem důkladněji. Četař kotlářů Franta Mašek mezitím zjišťoval, zda by šlo opravit i kotel. Verdikt však byl záporný: oprava měděné pece v roce 1965 nebyla kvalitní. V květnu 1980 se stroj přesto z pomníku vrátil na koleje a začala důkladná konzervace. Když se ­

12. září 1981 loučila plzeňská direkce Jihozápadní dráha na akci ke Dni železničářů s provozem parní trakce, stála 310.072 už vně opravená na výstavě na hlavním nádraží v Plzni. Poprvé mimo Plzeň se ji podařilo vystavit 25. září 1983 v Mirošově a v létě 1989 ještě neprovozní mašinka zdobila výstaviště v Brně při velkolepých oslavách 150 let zahájení provozu železnic na našem území.

Na vyšší úroveň se péče o lokomotivu posunula po listopadu 1989. Nejdříve se v plzeňském depu rozjela aktivita vedoucí ke zprovoznění rychlíkového stroje 475.111. Někteří řídicí pracovníci drah tomuto projektu příliš nevěřili. Předpokládali, že vhodnější pro provoz nostalgických vlaků bude malá lokálková lokomotiva, což zpochybňovaly zahraniční zkušenosti s provozem nostalgických vlaků. V roce 1993 se naštěstí rozběhly opravy obou exponátů. Podmínkou bylo, že u 310.072 se vymění stávající vadné topeniště. To se podařilo ve firmě Mach z Turska, která nové ocelové topeniště dokázala vyrobit. Dokončovací práce na Kafemlejnku probíhaly rychle a technicko-bezpečnostní zkouška opravené 310.072 se konala 18. dubna 1995 na trati z Plzně do Kozolup.  Už jedenáct dnů poté stroj poprvé vozil zvláštní vlaky na trati z Plané u Mariánských Lázní do Tachova.

Popsat podrobně další bohatý provoz stroje 310.072 by vydalo materiál na knihu. Za víc než čtvrtstoletí projezdil spoustu lokálek, dělal radost nejen těm, co na páře sloužili jako strojvedoucí a topiči v dobách velké slávy. Hlavně potěšil spoustu dětí, které mašinka vozila třeba při Mikulášských jízdách. Také „filmovala“ a obdivovala ji veřejnost jak tuzemská, tak mezinárodní při velkých akcích v Depu historických vozidel Českých drah v Lužné u Rakovníka, kde je její dnešní domov. V Lužné se podařilo technický stav exponátu dále zlepšovat, například vyměnit obruče u dvojkolí, neboť ty původní už byly provozně opotřebené. Také se částečně opravil nestandardní vzhled lokomotivy díky snížení abnormálně vysokého písečníku. Příštím generacím ještě zbývá vyměnit atypický komín. Za dva roky to už bude půl století, kdy se nápad zachovat skromnou lokomotivu 310.072 spontánně zrodil. Při propagaci železnice a historie vůbec našel Kafemlejnek, tedy posel ze století páry, bohaté uplatnění i v moderním 21. století.