Pohnutá minulost stanice Brandýs nad Orlicí

Připomeňme jméno hlavního inženýra této trati Jana Pernera, který má pamětní plastiku před třebovským nádražím. Tragická událost ukončila Pernerův život brzy po dokončení stavby železnice do Prahy. Při služební cestě 9. září se při výjezdu z Choceňského tunelu vyklonil z vlaku, aby si prohlédl dílo, a narazil hlavou na sloup. Vážným zraněním následujícího dne podlehl.

Trať zaplacená z pokladu

Brandýs nad Orlicí byl v té době již městem, a to od roku 1828. Stavba trati z Prahy do Olomouce se stala výbornou pracovní příležitostí pro 20 tisíc dělníků a délka celé trati činila 250 km. Náklady na tuto zakázku dosáhly 8,25 milionu zlatých, které císař svolil vyplatit z vlastního pokladu. Stanice Brandýs nad Orlicí byla podle důležitosti zařazena do V. třídy. Jízdní řád měl velmi skromnou podobu a vlaky jezdily pomalu. Dopravní služba byla značně namáhavá, bez rychlých a spolehlivých dorozumívacích prostředků. Jízdy vlaků se návěstily různými barevnými praporky, případně ohněm nebo fakulemi.  Jako návěstění se používaly i koše. Stanoviště strážníků trati musela být na dohled. V roce 1855 tuto trať převzala soukromá společnost, ale v roce 1908 ji znovu převzal stát.

Ministerstvo železnic za první republiky projevovalo příkladnou péči o své zaměstnance. Dne 15. 1. 1930 se například zasadilo o zakoupení a vybudování místních lázní pro nemocenskou pojišťovnu ČSD, a to v objektu, který původně náležel rodině Rechzieglů. Tyto lázně postavil roku 1898 brandýský rodák rytíř Horský. Nákup objektu představoval sumu 1 800 000 korun. Budova byla rychle opravena, vnitřní zastaralé zařízení se obnovilo za vynaložení značných nákladů, aby lázně mohly být co nejdříve předány svému účelu. Slavnostní otevření ozdravovny nemocenské pojišťovny ČSD, jak byly lázně později pojmenovány, se uskutečnilo 7. března 1930 v den oslavy narozenin pana prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka. Provoz v ozdravovně začal 2. června 1930. Pacienty mohli být jedině železničáři nebo jejich rodinní příslušníci.

Nástup nacismu

V květnu roku 1938 vyvrcholila v zemi politická krize způsobená událostmi v Německu. Mezinárodní napětí tehdy vyvolaly zprávy o pohybu německých vojsk proti Československu. Interpretovaly se jako bezprostřední hrozba vypuknutí války. Shromažďování vojsk se sice nepotvrdilo, důsledky přesto byly dalekosáhlé.

Nastupující nový režim kronikář A. Müller popsal následujícím způsobem: „Třetí říše se chvástá před celým světem, že přichází jen osvobodit svých soukmenovců v Sudetech, ale přitom jsou zabírány i ryze české kraje. Republika je strašně okleštěna a těžce zraněna, průmyslově i hospodářsky chce přeci žít svobodně dále. Ale přichází největší ponížení našeho národa 15. března 1939, kdy přicházejí do naší české země Němci jako okupanti a prohlašují, že nás berou v ochranu. Zatím zřizují Protektorát Čechy a Morava, Slovensko se stává samostatným státem. Služba po železnicích se pomalu, ale zato systematicky přizpůsobuje k říšskoněmeckým drahám. České předpisy jsou poznenáhlu nahrazovány německo-českými, již podle říšskoněmeckých předpisů.“

Zvěrstva okupantů

U železnice docházelo často k sabotážím. Na nich se podíleli někteří zaměstnanci, jako například Antonín Rössler. Němci vlaky užívali především k transportům lidí do koncentračních táborů.

Největší zvůle okupantů se projevila 24. 1. 1945, kdy vlakem 6226 převážel židy z Osvětimi do Terezína v otevřených vozech za třeskutého mrazu a sněhové vánice. Vyhublí a polonazí vězni vyhazovali z vlaku své kamarády, kteří během jízdy zemřeli hladem nebo umrzli. V našem obvodě bylo vyhozeno z tohoto transportu smrti devět mrtvých vězňů a jeden raněný, kterého stráž německé branné moci převezla do Pardubic na gestapo. Každá mrtvola měla na krku na motouzu zavěšený plíšek s číslem, oblečená byla do lehkých pruhovaných šatů, nebo nahá, zabalená do pláště.  Těla těchto vězňů byla svezena na rozkaz četnické stanice do místní márnice a pak společně pohřbena i s mrtvolami z úseku četnické stanice Rviště na prostranství před kostelem v Brandýse nad Orlicí.

Dalším nelidským činem německých okupantů se staly transporty se zajatci, hlavně s ruskými. Převozy s ruskými zajatci se odehrávaly hlavně v lednu a únoru v nevytopených a zaplombovaných krytých vozech. Zastavil-li ve stanici podobný vlak, sešlo se na nádraží mnoho českých lidí, kteří chtěli nasytit hladovějící, nedbajíce nebezpečí, které jim hrozilo ze strany německých stráží. Kromě převozů po železnici pochodovaly hladovějící zástupy zajatců všech národností z východních táborů k západu po hlavních silnicích za mrazu a sněhových vánic. Partyzánské oddíly již od počátku roku 1945 vyvíjely odbojovou činnost.

Kronikář uzavírá období 2. světové války takto: „Počátkem května vše již nasvědčovalo tomu, že se nezadržitelně blíží konec německého panství a že probleskuje na obzoru svoboda, po které jsme tolik let toužili. Přišel 5. květen 1945, od časného rána panovalo hrozné napětí, které pojednou mizí v dopoledních hodinách radostnou telefonickou zprávou z Ústí nad Orlicí, že německá řeč přestává být úřední, úřadování že je české.“

Odzbrojování skončilo tragédií

Po odstranění německých nápisů se dostavil na nádraží vojenský velitel místního národního výboru s četou utvořenou pro potřebu odzbrojování vojenských transportů. Odzbrojen byl ve stanici stojící lazaretní vlak s označením La 94 884 a odebrané zbraně dostali místní občané. Pak se přistoupilo k odzbrojování německých strážních hlídek na železničních mostech. Odpoledne byl vypraven ze stanice na trať Brandýs nad Orlicí – Ústí nad Orlicí stroj obsazený revolučními oddíly k odzbrojení německých stráží hlídajících mosty na trati. Němečtí vojíni byli zatčeni a přivedeni do sokolovny v Brandýse nad Orlicí. Německá stráž u hradla na Sudislav po odzbrojení prohlásila, že půjde sama do Ústí nad Orlicí, což se později projevilo jako osudné.

Po 16. hodině byl vypraven z Brandýsa nad Orlicí do České Třebové stroj se dvěma osobními vozy jako vlak č. 6505, obsazený železničními zaměstnanci, kteří jeli do nebo ze služby. Když vjížděl do stanice Ústí nad Orlicí, byla na něj zahájena palba z kulometů, pancéřových pěstí i protitankových děl. Mnoho železničářů bylo zraněno, někteří těžce, mezi nimi byla i kancelářská zaměstnankyně Věra Černá. Bližší informace o počtu obětí této jedné z posledních bojových akcí 2. světové války není známa. Šlo v podstatě o trestuhodné a nešťastné nedorozumění. Němci se údajně domnívali, že jsou to partyzáni. Incident zavinili němečtí vojíni ze stráže od mostu u hradla Sudislav. Ti po příchodu do Ústí nad Orlicí nahlásili tam stojícímu vojenskému transportu, jenž nebyl dosud odzbrojen, že byli přepadeni právě partyzány.

Tato událost revolučních květnových dnů na trati Brandýs nad Orlicí – Ústí nad Orlicí udělala konečnou tragickou tečku za obdobím německé nadvlády nad naší vlastí.