Osvobození Osvětimi: železnice místem utrpení

O zvěrstvech, jež se v letech 1942 až 1945 odehrávala za přísně střeženými branami komplexu vyhlazovacích táborů v Osvětimi, se popsaly stohy papíru a odvysílaly tisícovky nejrůznějších dokumentů a filmů. Přesto je nutné si tuto tragédii neustále připomínat. Letos je k tomu o důvod více – přesně před sedmdesáti lety, 27. ledna 1945, vojáci prvního ukrajinského frontu koncentrák osvobodili. Předcházely tomu však nelítostné zabíjení a hrůzné transporty vězňů.

Vlaky smrti stěhovaly vězně na západ

Právě železnice se stala dějištěm mnoha smutných událostí, které převoz nešťastníků provázely. „V únoru jsem sledoval v České Třebové zastávku transportu z Osvětimi. Tvořilo ho asi padesát otevřených uhláků, kde bylo namačkaných sedmdesát až osmdesát většinou stojících a nedostatečně oblečených vězňů. To vše při zhruba dvanáctistupňovém mrazu. Lidé byli hladoví a žízniví, takže i přes zákaz esesáků vystupovali nenápadně z vozů, aby je hlídkující vojáci nespatřili, a lízali sníh na zemi. Spatřil-li některý z příslušníků SS vězně mimo vagon, skočil na něj, dal mu facku takovou silou, že upadl, a když se vězeň pokoušel vstát, pažbou pušky jej opět srazil k zemi. Utýraného vězně hodili na brzdařskou budku u jednoho vagonu,“ vzpomíná dnes na utrpení lidí jeden z pamětníků, strojvůdce Jaroslav Řepa.

„Nešťastníky později cestou z České Třebové vyhazovali za jízdy podél tratě. Jel jsem služebně dalším vlakem za tímto transportem do Kolína a napočítal jsem asi 150 mrtvých. Jen v Moravanech jich bylo sedmadvacet. Dostal jsem rozkaz k jízdě znějící: ‚Na trati se nacházejí mrtví a živí vězňové, jeďte opatrně. Žádného z nich nesmíte přejet a při odstranění z tratě nesmíte nikoho z těchto vzít na stroj nebo do vlaku.‘ Dlouhou dobu se mi stále zjevoval obraz tohoto nelidského zacházení,“ vypověděl strojvůdce v říjnu 1945 na výzvu ministerstva dopravy poskytnout zaměstnancům svědectví o transportech v lednu až dubnu 1945 směřujících přes protektorát na jihozápad. Je to přitom jedno z těch méně emotivních písemných svědectví. Většinu těch ostatních, které byly v opisech uloženy v archivu, plných sadismu, hladu a zimy, hrůzy a smrti, ale také nezájmu, papír jen těžko unese.

Děsivá svědectví železničářů

A na druhou stranu už několikátý měsíc média přinášejí zprávy o neustálém handrkování o tom, který politik nepřijede na vzpomínkovou akci k osvobození vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka, aby si náhodou nemusel podat ruku s jiným. Jak známo, v lednu 1945 kvůli postupu Rudé armády nařídilo velení SS evakuaci osvětimských táborů. Část vězňů byla přinucena k pochodům smrti a část odvezena vlaky přímo z uzlu Auschwitz, bližších i vzdálených stanic (Gleiwitz).

Svědectví železničářů všech profesí pocházejí z nejrůznějších stranic, především z Plzeňska a Domažlicka, kde byly některé transporty rozpouštěny a vězni nuceni k pěším pochodům do tábora ve Flossenbürgu, nebo později na­opak zadrženy. Tyto tábory se totiž dostaly už do rukou Američanů a Němci chtěli vězně poslat zpátky na sever. Ředitelství drah Praha vypočítalo, že v době mrazů od ledna do března 1945 jejich obvodem projelo 14 transportů s „evakuovanými“ vězni a nejméně jeden z nich, P Wn 2090 Amstetten – Mauthausen, 25. ledna za nejhorších mrazů převážel asi 4 000 vězňů v 53 uhlácích. Všichni v té době prchali před frontou, a tak už prostě došly uzavřené vozy.

Lidé mrzli na otevřených vozech

Husí kůži dodnes nahání popis transportů v Kolíně, kde za asi desetistupňových mrazů 24. ledna kvůli technickým problémům či výměně lokomotivy nebo čety stál sedmatřicetivozový vlak 6226 na koleji 7/9 (u peronů) a 90858 Osvětim – Výmar na 44. koleji (u drožďárny). Po jejich odjezdu našli šest mrtvol, které město nechalo pohřbít. Všude byl přísný zákaz se k vlakům přibližovat nebo dokonce vězňům házet jídlo. Přesto se místní snažili převáženým většinou pomoci. Několika šťastlivcům, kteří utekli, pomohli přežít do konce války. V Kolíně se z úkrytu kdesi na budově lihovaru nebo cukrovaru někomu podařilo natočit krátký film o průjezdu jednoho takového vlaku s vězni zmrzlými na otevřených vozech. Záběry později posloužily v Norimberku jako jeden z důkazů při obžalobě nacistických špiček. Tratě lemují nenápadné pomníčky na počest těch, kteří cesty hrůzy nepřežili a jejichž jména v mnoha případech ani nejsou známa.

Datum osvobození táborů v Osvětimi, 27. leden 1945, je v kalendáři pevně uváděno jako významný den a už řadu let se připomíná jako památka obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

CESTA ZA SVOBODOU

Nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim osvobodili vojáci 60. armády 1. ukrajinského frontu v sobotu 27. ledna. Tolik čekávané svobody se dočkalo 7 000 bývalých vězňů, převážně Židů, kromě dospělých také děti a nemluvňata narozená v táboře. Vojáci našli asi 600 mrtvol vězňů, které nacisté zastřelili během svého útěku nebo kteří zemřeli vysílením. Konečnou likvidaci Osvětimi zahájili nacisté jen krátce před příchodem Sovětů v polovině ledna 1945. Mezi 17. a 21. lednem bylo z Osvětimi a pobočných táborů v evakuačních pochodech vyhnáno na západ okolo 56 000 vězňů. Ve městě Gliwice a na dalších místech byli vězni naloženi do vlaků a deportováni do Mauthausenu, Buchen­waldu a dalších táborů v Říši. Tisíce vězňů během těchto takzvaných pochodů smrti zahynuly nebo byly zastřeleny. Koncem ledna byla vyhozena do povětří osvětimská krematoria. V táboře zůstali nemocní a vězni vyčerpaní natolik, že nebyli evakuačních pochodů schopni.