Obrněné vlaky pomáhaly vojákům při povstání

Vojenským velitelem povstání byl zpočátku Ján Golian, který se stal velitelem pozemního vojska v Banské Bystrici. Povstání mělo začít podle plánu po přiblížení Rudé armády ke slovenským hranicím a vzbouřenci měli umožnit vstup Rudé armády na slovenské území. Již před vypuknutím povstání se na území středního Slovenska rozšířilo partyzánské hnutí, a proto 10. srpna 1944 vyslala vláda Slovenského státu do oblasti Velké Fatry a Nízkých Tater vojenskou expedici, která ho měla zlikvidovat. Expedice však neuspěla, naopak se rozšířil protiněmecký odboj, lidé podporovali partyzánské hnutí a připravovali se na celonárodní povstání.

Impulsem obsazení země

Bratislavská vláda Slovenského státu chtěla uklidnit situaci, a proto vyhlásila 12. srpna stanné právo na celém území Slovenska. Partyzánské akce nicméně nadále pokračovaly a ani vojsko a slovenské pořádkové služby nic nezmohly. Vše vyvrcholilo 27. srpna, kdy na železniční stanici v Martině byla partyzány 1. čs. partyzánské brigády M. R. Štefánika a vojáky místní martinské posádky zadržena německá vojenská mise, kterou vedl Walter Ernst Adolf Otto vracející se vlakem z Rumunska do Berlína. Při pokusu o odpor byla celá vojenská skupina o čtyřiadvaceti vojácích v místních vojenských kasárnách zlikvidována.

A 29. srpna 1944 proto německé ozbrojené a dobře vycvičené hitlerovské vojsko začalo z několika směrů obsazovat slovenské území, což byl signál k otevřenému vypuknutí povstání a zahájení ozbrojeného odporu. Povel vydalo Vojenské ústředí v Banské Bystrici, kde bylo rovněž sídlo politického a vojenského velení a partyzánských sil. Bojovalo přibližně 18 tisíc partyzánů a 50 tisíc příslušníků povstalecké armády. Ta byla 31. srpna 1944 zformována do 1. Československé armády, kterou Velká Británie, USA a tehdejší SSSR uznaly za spojeneckou armádu. Od 1. září se do čela povstání postavila Slovenská národní rada. Ozbrojené povstání začalo tedy vynuceně dříve, než bylo vojensky připraveno. Přesto se bojovalo téměř dva měsíce v souvislých frontách a až koncem října bojující jednotky povstalců ustoupily do hor, kde dále pokračovaly v odporu.

Do obranných bojů se zapojila řada příslušníků různých národů včetně několika tisíc Čechů.  Z bývalého Sovětského svazu přiletěl na pomoc na letiště Tri Duby a Zolná 1. československý samostatný stíhací letecký pluk s velitelem Františkem Fajtlem a 2. československá samostatná vzdušná brigáda. K povstání se však včas nepřidaly východoslovenské obrněné divize, které byly rychle odzbrojeny, a rovněž bratislavská vojenská posádka. Povstalcům proto scházely zejména těžké zbraně.

Vznik obrněných vlaků

Za pomoci prvého slovenského pověřeníka dopravy a veřejných prací Štefana Višňovského, který se aktivně přihlásil k povstání, byly v železničních dílnách ve Zvolenu během několika týdnů postaveny tři obrněné vlaky, a to Štefánik, Hurban a Masaryk. První z nich, Štefánik, byl uveden do provozu již 4. září 1944. V konstrukčním provedení, materiálu a výzbroji se improvizovalo. Vlak Štefánik sestával z pěti vagonů, které byly opancéřovány pouze dostupným kotlovým plechem ve dvou vrstvách, a mezi dvoupláštěm byl prostor vyplněn štěrkem. Ve vlaku bylo 10 těžkých kulometů ráže 7,92  mm, dvě děla ráže 37  mm a horské dělo ráže 75  mm. Posádku tvořilo 70 mužů. Nasazen byl na trati Zvolen – Krupina a 27. 9. 1944 na trati Hronská Dúbrava – Kremnice, kde byl při Starej Kremničce poškozen při leteckém náletu. Po opravě ve Zvolenu opět zamířil do bojů u Ždiaru nad Hronem, Jalnej a Dobré Nive. Po postupu nepřátelského vojska ho posádka zničila v Ulance.

Druhý pancéřový vlak byl dokončen v říjnu 1944 a dostal jméno po Jozefu Miloslavu Hurbanovi. Jeho replika je vystavena nedaleko stanice Zvolen. Výzbroj měl obdobnou jako předcházející obrněný vlak Štefánik – dělo ráže 100 mm, dále tři děla ráže 37  mm a 10 těžkých kulometů. Obrněný vlak se zúčastnil bojů na trati Hronská Dúbrava – Žiar nad Hronem a u Čremošného, kde byl poškozen. Po opravě v železničních dílnách ve Zvolenu se objevil na trati Banská Bystrica – Diviaky, 23. 10. 1944 u Heľpy a později na trati Brezno – B. Bystrica. Bojovou činnost ukončil v Harmanci, kde byl opuštěn posádkou před postupujícím německým vojskem.

Poslední obrněný vlak Masaryk byl už vybaven silnějším 15milimetrovým plechem vyrobeným v nedalekých strojírnách v Podbrezové. Skládal se z předního předběžného vozu, dělového, kulometného vozu a měl čtyři tankové vozy. Opancéřovaná lokomotiva byla ř. 320.2. Do bojů byl nasazen u Červené Skaly, Valkovňy, u Nové a Pohorelské Maše. U Horného Harmance byl zneschopněn a opuštěn posádkou.

Potlačeno, ale nezlomeno

Povstání na Slovensku bylo potlačeno, ale zcela neskončilo. 27. října německé jednotky obsadily Banskou Bystrici, velitelství povstalecké armády se ovšem přesunulo do Donoval v sedle Nízkých Tater.  Velitelství partyzánských oddílů pak zamířilo do Lomnisté doliny v Nízkých Tatrách. Povstání nesplnilo svůj hlavní cíl – spojit se s východní frontou a zajistit bezproblémový přechod Rudé armády na Slovensko, navázalo ale na sebe německé vojenské síly (až 35 000 mužů), které nemohly být použity na jiných místech fronty. 

Velící generál a bývalý legionář Rudolf Viest převzal 7. října velení povstání od Jána Goliana. Oba byli zatčeni 3. listopadu 1944 při ústupu a pronásledování v Pohronském Bukovci. Němci je dopravili do Berlína a poté do koncentračního tábora Flossenburg, kde oba zahynuli. Velitel východoslovenské armády generál Augustin Malár byl zatčen na začátku vypuknutí povstání v Prešově, když se vracel k armádě z Piešťan, po výslechu byl odvlečen do koncentračního táboru Sachsenhausen v Německu, kde rovněž zemřel.

Krvavé boje

Vzpomeňme na jména Kaliště, Telgart, Kremnička, Kľak, Skýcov, Ostrý, Grúň, Nemecká, Tokajík, Kováčová, stejně tak na boje francouzských partyzánů u Strečna, na více než 60 vypálených slovenských obcí a další tragické události, které povstání připomínají po celém Slovensku. Zapomenout nelze ani na přibližně 3 000 padlých povstaleckých vojáků, 350 nezvěstných a zhruba 10 tisíc zajatých, z nichž 450 zahynulo v zajateckých táborech. Navazující boje na Slovensku se staly počátkem osvobození Československa. Osvobozující vojska překročila hranice Slovenska a boje s mnoha oběťmi se přenesly na Duklu, kde 1. československý armádní sbor pod velením generála Ludvíka Svobody 6. října 1944 přešel státní hranici. Boje Rudé armády pokračovaly  například u Dargova u Dargova v zimě 1944/1945, mnoho civilních obětí přineslo také bombardování Nových Zámků nacházejících se na území okupovaném Maďarskem. Do osvobození Slovenska se zapojila rovněž vojska 4. ukrajinského frontu, 15. americká letecká armáda či 1. a 4. rumunská armáda, přičemž právě rumunská vojska při osvobozování Slovenska utrpěla velké ztráty – zahynulo nebo zraněno bylo 60 tisíc lidí. Ve Zvolenu se nachází rumunský hřbitov, kde je většina obětí pochována.