Nezapomínejme na hrdinství železničářů za války

Železničáři byli vždy oporou československé státnosti a zároveň nesmírně hrdí na svou profesi. Už když se chýlilo k mnichovské zradě v září 1938, přispěli strojvedoucí na trati Brno – Břeclav k odhalení nepřátelské tajné vysílačky na hřbitově v Břeclavi Strojvůdce Stanislav Bartošek, budoucí člen odbojové organizace „Stráž národa“, spolu s vojenským velitelstvím v Břeclavi, pomohl likvidovat tuto henleinovskou vysílačku umístěnou v hrobce Soukupovy rodiny. V březnu 1939 se povahy lidí krystalizovaly. Železničáři, kteří za léta služby najezdili tisíce kilometrů a navzájem se dobře znali, věděli, na koho bude v příštích těžkých letech spolehnutí, a na koho ne. Vznikaly první odbojové skupiny.

V lokomotivním depu Brno Horní Heršpice například zformoval Josef Vaněk odbojovou skupinu Stráž národa někdy nazývanou také Národní stráž. Skupina prováděla veškeré sabotáže na lokomotivách, vojenských transportech, tlakových hadicích, sabotovala nejrůznějšími způsoby i samotný provoz. Byla hlavním článkem na převážení ohrožených lidí z protektorátu nejdříve přes Bohumín do Polska, později na Slovensko, kde spolupracovali se skupinou takzvaného jihomoravského Čedoku. Odbojářům se podařilo zaměstnat i některé studenty vysokých škol s datem před 17. listopadem 1939, a tak je zachránit před totálním nasazením do Německa.

Odbojové skupiny po celé železnici

Podobné odbojové skupiny jako v brněnském uzlu vznikaly na celé železnici. Na Horní Vláře, tedy na trati z Veselí nad Moravou do Trenčianské Teplé, se železničáři hned po 15. březnu 1939 začali spojovat v jeden útvar. Skupina se scházela v kancelářích přednostů po celé trati. Získávali zbraně, shromažďovali pohonné hmoty a připravovali ozbrojená vystoupení. O schůzce odbojářů v Pitíně se však díky konfidentovi dozvědělo gestapo a 6. 5. 1940 byla celé skupina zatčena. Byli to pitínský přednosta Klein, nezdenický přednosta Novák, přednosta stanice Ostrožská Nová Ves Pezlar, z Uherského Ostrohu Ladislav Kalina a traťmistr Jaroslav Hrabák, Jan Křivák z Uherského Ostrohu. Konce války a osvobození se dočkal jen traťmistr Hrabák. Všichni ostatní byli popraveni a umučeni.

Spolupráce s partyzány byla u železničářů samozřejmostí. V Morkovicích pomáhal přednosta stanice Alois Zavadil skupině „Olga“ při vypouštění cisteren s pohonnými hmotami a byl za to popraven, člen této skupiny byl i staniční zřízenec Jan Procházka. Jan Dolejší z Jihlavy byl členem partyzánské skupiny Lenka – Jih, Adolf Marek, výpravčí vlaků ve stanici Hradčovice, společně s Nejezchlebou a výhybkářem Ančičem spolupracovali s partyzánskou skupinou poručíka Dimitrova a Nikolaje. Získávali pro partyzány zbraně a organizovali ilegální Národní výbory v Hradčovicích, Veletinách a na Lhotce. Mnozí další železničáři přiložili ruku k dílu, když bylo třeba pomoci partyzánům.

Pokládali život za vlast

Osvobozovací boje si mezi železničáři vyžádaly také mnoho obětí. Antonín Bláha padl jako člen povstalecké hlídky ve Žďáře nad Sázavou. Cyril Bystřický zahynul při odminování mostu v Lanžhotě. Ludvíka Mazuchu umučili ustupující Němci v Rohatci. Josef Mlčák padl při osvobozování města Hulína. Ustupující Němci zastřelili i Bohumila Staňka na hradle v Troubsku a Stanislava Fialu v Bystřici nad Pernštejnem za účast v revoluční ozbrojené hlídce. Tragédií bylo vyvraždění revolučního národního výboru ve Velkém Meziříčí. Němci zavraždili tři železničáře Ladislava Eliáše, Raimunda Škodu a Josefa Hlaváče.

Mnoho železničářů položilo život ve službě při bombardování železničních objektů a řada strojvůdců a jejich pomocníků nalezla smrt při náletech hloubkových letců „kotlařů“, kteří měli za cíl prostřelit kotle parních lokomotiv. Na železnici padlo za oběť okupantům celkem 181 železničářů v obvodu dnešního Provozního oddílu ČSD v Brně, na které vzpomínáme prostřednictvím pamětních desek.

Zvědavost se vymstila

Jeden příběh za všechny hovoří o zbytečné smrti Ludvíka Mazucha, který sepsal jeho spolužák z gymnázia, kronikář obce Týnec. Ludvík Mazuch pocházel z rodiny železničního zřízence. Vystudoval gymnázium v Hodoníně a po maturitě v roce 1940 nastoupil u státních drah nejprve jako elév, později se stal výpravčím v železniční stanici Rohatec. Když se počátkem dubna 1945 fronta přiblížila, lidé se přestěhovali do sklepů a těšili se na brzké osvobození. Výpravčí Ludvík Mazuch chtěl vidět, co se děje v lese, a proto vylezl na strom v jejich humně. Jeden z německých vojáků ho spatřil a ihned ho považoval za nepřátelského zvěda. Vojáci jej odvlekli do nedaleké hospody U Zugárků, kde ho vyslýchali, nelidsky mučili a nakonec zavraždili. To se stalo 9. dubna 1945. Jeho krutá smrt otřásla všemi týnskými občany a krutě zasáhla především rodiče. Ludvík byl jejich jediným dítětem, nadějí a smyslem života. Matka se z této tragédie nikdy nevzpamatovala a brzy zemřela. Ani otec se do konce života se ztrátou syna nevyrovnal. Pamětní desku má umístěnu ve stanici Rohatec.

Odhodlaní železničáři

Odboj na železnici v období protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945 byl celonárodním hnutím. Češi, Moravani a Slováci bojovali na všech frontách. Bojům na železnici patřilo nezastupitelné místo v celonárodním odboji, v němž železničáři dokázali využít proti nacistům všechna specifika a možnosti práce na železnici, jež byla pro okupanty a wehrmacht důležitou tranzitní osou v zásobování směrem na východní frontu. Příběhy odbojové skupiny Horní Vlára ukazují hned na počátku války odhodlání a nesmiřitelnost železničářů s okupací naší země. Tak jako byli odhodláni nasadit vlastní životy železničáři, to samé dokázali i čeští letci v Anglii, naše vojsko v Tobruku či v Dunkerque nebo 1. československý armádní sbor na východní frontě. Dohromady 360 tisíc našich občanů bylo popraveno, umučeno nebo padlo v boji, aby svým úsilím i za cenu nejvyšší uchránili svobodu své vlasti, Československa.