Nevídaný útěk: Hranici prorazili vlakem

Datum 11. září 1951 se do pomyslné železniční kroniky zapsalo výrazným písmem. Československo, tehdy již obehnané základy neprodyšné železné opony, opustily desítky lidí vlakem původně mířícím z Chebu do Aše. Útěk „za kopečky“ připravili odbojář František Šilhart spolu se strojvedoucím Jaroslavem Konvalinkou, přednostou Karlem Truksou a lékařem Jaroslavem Švecem. Od té doby se parnímu vlaku, který projel konečnou stanici a neohroženě pokračoval dále ke státní hranici a do západního Německa, říká Vlak svobody.
Všichni hlavní aktéři se zapojovali do protikomunistického odboje, Konvalinka dokonce převážel emigranty v tendru, šla po nich Státní bezpečnost (StB) a útěk ze země byl jediným řešením tíživé životní situace.  Naplánovali tedy, spolu s dalšími komplici, únos vlaku. Způsob v sobě skrýval jednu obrovskou výhodu. Železniční dopravní cesta totiž ještě nebyla důsledně uzavřená těžkými zátarasy, ale jen dřevěnou závorou. Do hospodářsky zničeného Německa totiž z Československa proudily nákladní vlaky s dřívím a uhlím. Mimo jiné i do teplárny, která zásobovala i příhraniční Aš. Jedinou faktickou překážkou by tak mohla být špatně postavená výhybka. Do vlaku bylo možné naložit velké množství materiálu, tajně dohodnutí emigranti se navíc mohli pohodlně maskovat coby cestující. Plánovači počítali i s jistým momentem překvapení a bezchybnou předodjezdovou přípravou celé soupravy. Riziko bylo vysoké, jakékoliv zaváhání by mělo fatální následky. Aby se dostal Konvalinka do práce, musel si ještě přehodit služby s kolegou.

Emigranti nastupovali postupně
Na tom dni nebylo vlastně nic zvláštního. Osobní vlak 3717 ČSD měl vyrážet z chebského nádraží včas, tedy ve 14:12. Soupravu tvořily také osobní vozy odvěšené z rychlíku, který před odjezdem osobního vlaku dorazil z Prahy. V čele soupravy stála parní lokomotiva 365.011, na stanovišti parní mašiny pracovali strojvedoucí Konvalinka s topičem a přesvědčeným komunistou Josefem Kalabzou. Jen lokomotiva byla ten den netradičně otočená a do Aše vyrazila kotlem vpřed. To však nikoho příliš nezajímalo.
Vlak vyjel včas a situace ve vlaku se vyvíjela v naprostém klidu. Do Aše mířila zhruba stovka cestujících včetně několika uniformovaných příslušníků Sboru národní bezpečnosti (SNB), resp. StB. Pozice u ručních brzd nenápadně obsadili komplici, v posledním voze stál například Karel Ruml. Rozepl si kabát a ruku zasunul pro pistoli. To kdyby někoho napadlo použít brzdu v případě prozrazení. Ve Františkových Lázních přistoupili další budoucí emigranti včetně rodin Karla Truksy a doktora Švece. Když vlak dojel do Hazlova, nastoupil i samotný Švec. Právě tady dal Konvalinkovi znamení, že cesta je volná. Těsně před odjezdem si totiž byl hraniční bod u Aše obhlédnout a zkontrolovat, zda dřevěná hraniční závora není přes trať a výhybka je postavená správným směrem. Vše bylo v naprostém pořádku.

Příslušníci raději utekli
Při zastávce u Hazlova vystoupili Konvalinka s Truksou. Kalabzu odmítli s tím, že jdou jen zkontrolovat brzdy. Ve skutečnosti ale odpojili potrubí brzd od lokomotivy a zkontrolovali, zda jsou zdrže na všech vozech povolené. Nefunkční byla i záchranná brzda.
Teď anebo nikdy. Truksa nenastoupil zpět do osobního vozu, ale naskočil na stanoviště za Konvalinkou, aby ve správný čas zpacifikoval Kalabzu. Strojvedoucí se rozjel a za pár minut prolétl Aší více než sedmdesátikilometrovou rychlostí. Truksa vytáhl pistoli a Kalabzovi pohrozil, že pokud bude dělat problémy, bude zneškodněn. Obdobná situace nastala i ve vlaku. Tady Ruml spolu s dalšími pistolemi odstrašili příslušníky SNB a StB. Hodiny ukazovaly čtyři minuty po patnácté hodině, když vlak zastavil tři sta metrů za státní hranicí, u strážního domku č. 30 u Wildenau. Bez jediného výstřelu…
Všichni esenbáci i estábaci krátce po zastavení vyskočili a se vším hrdinstvím prchali zpět do vlasti. „Tito hrdinové jistě věděli, že jsme za hranicemi, a zřejmě věřili, dle každodenní komunistické propagandy, že jim bude na Západě ublíženo,“ vzpomínal pro americká média později Ruml.

Dál do vnitrozemí nechtěl
Po chvilce přijel džíp s překvapenými vojáky americké a německé armády. Personál jim oznámil, že hranici právě překročilo 110 lidí. Truksa ještě vysvětlil, proč nejel dál – bál se vést vlak na neznámém území, navíc s odpojenými brzdami, a ze strážního domku zavolal německému výpravčímu. Ten povolil pomalou jízdu vlaku do stanice Selb–Plössberg, kde už na vlak čekali narychlo povolaní důstojníci US Army. Ještě odsud stačil zatelefonovat zpět do země zdrcený Alois Bém, vlakvedoucí. Ze svědectví několika cestujících vyplynulo, že měl strach z vězení.  Před nadřízenými se už při tele­fonátu kál, že mu nebylo podezřelé, že výpravčí Truksa se strojvůdcem Konvalinkou během cesty několikrát kontrolují brzdy.
V dalších hodinách a dnech se cestující svobodně rozdělili na dvě skupiny – na ty, kteří chtějí zůstat ve svobodném Německu, a ty, kteří se by se raději vrátili zpět. Nakonec si rychle nabytou volnost zvolilo přes třicet lidí. Byli mezi nimi studenti chebského gymnázia, kteří původně jeli za rodiči do Aše, další rodiny jedoucí se rekreovat anebo lidé, kteří se vraceli z práce. Po administrativě a výsleších na americké základně v Gafenwöhru se po čtyřech dnech vydalo zpět do Československa sedmasedmdesát cestujících. Autobus pro ně vypravil hlavní stan americké zpravodajské služby sídlící ve Straubingu.

Rozzlobený Stalin
Když se komunisté o relativně jednoduchém způsobu útěku dozvěděli, byli v šoku. Své rozhořčení vyjádřil dopisem prezidentu Gottwaldovi i sovětský vůdce Stalin a žádal potrestání odpovědného ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy. Dobový tisk událost připsal na vrub amerických tajných služeb a neváhal vypouštět i řadu dezinformací. Rudé právo psalo o únosu občanů teroristickou bandou, z důstojníků v Selbu se stali po zuby ozbrojení imperialisté, krvežízniví hlídači, a dokonce příslušníci SS (že poslední esesák svlékl uniformu před šesti lety, propagandisty nevzrušovalo). Média se nebránila ani frázím teror, gangsterský únos anebo gangsterské metody.
V Československu se však rozjelo velkolepé pátrání s názvem Akce Selb. Bezpečnost šla po odbojové činnosti obyvatel, kteří měli byť sebemenší vazbu na kvarteto Truksa, Konvalinka, Švec, Šilhart.  Ten zůstal doma a zatčen byl krátce po incidentu.
Strana a vláda zahájily obří soudní proces, rozdělený do tří částí. Souzeno při něm bylo sedmdesát osob.  Tresty byly mimořádně kruté, Šilhart byl nejdříve odsouzen k smrti, později mu byl trest zmírněn na doživotí. Další odbojáři nakonec odešli s tresty v délce od 15 do 25 let, ostatní dostali nižší tresty.  Ani cestující navrátivší se z Vlaku svobody neměli lehký život. Prošli si tvrdými výslechy StB, mnoho z nich mělo potíže ve škole i v zaměstnání. Komunisté jim neuvěřili, že nebyli při svém krátkém pobytu za hranicemi zverbováni americkou výzvědnou službou CIA.
Trať z Aše do Selbu byla později vytrhána. Provoz železničáři obnovili až dlouho po sametové revoluci, na podzim roku 2015, kdy se po obnovené trati projel první protokolární, osobní vlak.