Nepostradatelný Kremák aneb Konec páry na smíchovském ranžíru

V60. letech minulého století jsem poprvé viděl fotografii nového poválečného Kremáka. Šlo o černobílý snímek parní lokomotivy na mostě pod pražským Vyšehradem. Postupem času jsem v rukou držel i jiné fotografie a po zhlédnutí filmu Železný dědek mě tak okouzlily parní stroje, že mi otec umožňoval jejich fotografování svým aparátem. On ho vždy nařídil expozimetrem a já jen mačkal spoušť. Až ke konci mé docházky na základní devítileté škole mi vyčlenil jeden ze tří rodinných archaických fotografických aparátů, abych si fotografoval lokomotivy stylem pokus-omyl. A začal jsem na jednom z míst, kde se natáčel právě film Železný dědek. Tím místem byl svah před domem, kde bydlel mašinfíra Matys (filmový hrdina), a to přímo nad kolejištěm smíchovského nákladového nádraží.

Centrum zásobování Prahy

Smíchovská železniční stanice měla od začátku dvacátého století významný podíl na zásobování celé pražské aglomerace a tomu odpovídalo i množství parních posunovacích lokomotiv, od těch historických až po ty nejmodernější. Jejich hlavním úkolem byl těžký posun, přetahy, nebo vlečkové uhelné vlaky. Vždyť ještě v roce 1965 vedle sebe pracovaly stroje s padesátiletým věkovým rozdílem – například Heligón (stroj 414.071) vyrobený ještě za Rakouska-Uherska s nějakým tím novějším českým Kremákem.

Z nedělních procházek a výletů jsme se vracívali někdy přes železnou lávku přetínající celé smíchovské nádraží. Dívali jsme se do tendrů lokomotiv a nechávali se zahalit do dýmu z posunujících železných ořů pod námi. Celý Smíchov býval kdysi kouřem zahalený z fabrik a lokomotiv, vzduchem polétávaly i jiskry a saze, bylo to někdy pro mnohé nepříjemné, ale zdálo se nám to normální, přirozené. Když ve 2. polovině 60. let odešel stařičký Heligón do důchodu, nahrazoval ho fungl nový rudý Sergej (T 679.1). A já dostával stále větší chuť zachytit fotograficky alespoň toho Kremáka, než vyhasne i jeho kotel.

Na smíchovském ranžíru bylo slyšet pískání posunovačů, třeskot nárazníků, syčení parních kotlů, bafání z komínů. A já tam stál skrytý ve křoví a bál se, aby mne někdo nevyhodil, nevynadal mi. Vyzbrojen expozimetrem a fotografickým aparátem jsem opatrně začal pořizovat snímky. Bylo po zimě, po obloze se honily mraky, foukal studený vítr a to, co mi ukázal expozimetr, už dávno neplatilo, když jsem mačkal spoušť fotoaparátu. Také se mi stávalo, že mi fotografovaná lokomotiva ujela ze záběru, nebo že jsem neodhadnul její vzdálenost k zaostření. Po vyvolání filmu jsem zjistil, že fotografie jsou nepoužitelné a neostré. Mých cest na smíchovské nádraží přibývalo a peněz na fotografický materiál ubývalo a výsledky byly jen málo zlepšené. Spolužáci se honili někde na hřišti za míčem, hráli si na schovávanou, učili se kouřit cigarety ve křoví a já se ve křoví u nádraží bál, že mne někdo chytí a vyžene a že si pořádně nevyfotím toho Kremáka.

Stroje pro nákladní vlaky

Než jsem zase příště odjel na Smíchov, tak jsem si zjistil, na koho to fotograficky líčím. Byly to stroje, které reprezentovaly novou poválečnou výrobu modernizované lokomotivní řady 534.0 (od roku 1923) pro nákladní vlaky, nově označenou jako 534.03. Na svých strojvůdcovských budkách měly nápisy, že patří Severozápadní dráze, depu Vršovice. Parní lokomotiva řady 534.03 s pěti spřaženými malými dvojkolími byla dvouválcová dvojčitá, s vodorovnými parními válci po obou stranách lokomotivního rámu. Vzhled se vylepšil i díky dosazení velkých postranních usměrňovacích kouřových plechů. První z nich, 534.0301, obohatila stav parních lokomotiv ČSD 22. prosince 1945. Jinak tato řada vycházela ze zkušeností a výroby řady 524.1 shodnými koly, rozvory, tyčemi pohonu, rejdovností dvojkolí… Kotel byl uložený výš o 200 mm proti poslední dodávce, ocelové topeniště mělo tři varné roury, výhřevná plocha kotle byla vhodně snížena a přetlak páry zvýšen. Tuto dodávku uskutečňovaly společně Škodovy závody i ČKD do roku 1947. U prvních dvaadvaceti parních strojů vyrobených v Plzni byl použit třínápravový tendr řady 818.0, u dalších sérií vyrobených v Plzni i v Praze byly čtyřnápravové tendry řady 935.0 a 1. Samozřejmě se stávalo, že si je některé lokomotivy mezi sebou časem i prohazovaly. Jejich maximální rychlost byla 60 km/h.

Kremáky jsem začal sledovat nejen na Smíchově, ale i ve Vršovicích. Jezdil jsem za nimi z naší chaty ve Slivenci do Řeporyjí, Rudné či Hostivic. Obdivoval jsem je při stoupání Pražským Semmeringem nad Prokopským údolím, tři stroje na jednom dlouhém nákladním vlaku. Vytáhly vlak do stanice Hostivice, kde pak dlouho odpočívaly, a kolejištěm se nesl zvuk jejich oddechujících kompresorů. Dominovaly tehdy na posunu ve stanicích Rudná a Řeporyje, zde obzvláště jsem sledoval souhru dvou Kremáků.  

Romantiku páry nahradila nafta

Pak zase jsem se jednou odvážil jít fotografovat na Smíchov. Bylo opět pošmourné počasí, kdy na ranžíru stály čtyři parní lokomotivy a já se potuloval kolejištěm, odkud mě vyháněl bdělý strážce pořádku. Snímky se mi pranic nelíbily, a tak jsem se rozhodl za pár dní udělat jiné. Jaké bylo ovšem mé překvapení… Místo parních lokomotiv stály na smíchovském ranžíru motorové stroje Sergej a Čmelák. Vzduch nebyl cítit ostravským či kladenským uhlím, žádný voňavý kouř smíchaný s bílou párou mne nevítal, ale byl to hluk dieselových motorů a zápach motorové nafty. Od této chvíle jsem Kremáky v Praze a okolí neviděl. Hlavní město se začalo nadobro loučit s parním provozem.

Kremáci patřili mezi oblíbené typy a pracovali až do úplného ukončení parní trakce u nás. První poválečná lokomotiva 534.0301 dosloužila v Klatovech a v roce 1982 ji ve stavu schopném provozu převzalo pražské Národní technické muzeum. Řada strojů označených 534.0301-528 představovala vhodné lokomotivy snad pro všechny tuzemské tratě především díky nízkému nápravovému tlaku. Tyto stroje zasáhly do hnutí pětistovkařů – hnutí pro zvyšování denního kilometrického běhu lokomotivy, nejméně 500 km za den – a do těžkotonážního hnutí. Služba pro topiče byla mnohdy náročná pro obsluhu velikého topeniště. Přezdívku Kremák si tato řada vysloužila nejen díky velké spotřebě paliva, ale i ploše roštu podobných rozměrů jako v krematoriu. Je dobře, že bylo zachráněno několik strojů této řady, protože jsou součástí vrcholu naší výroby parních lokomotiv, reprezentují tzv. československou lokomotivní školu. 

Tak jako před pětačtyřiceti lety zmizeli ze Smíchova Kremáci, tak během několika příštích let zmizí i koleje bývalého nákladového nádraží na Smíchově, aby ustoupily novému obytnému, obchodnímu a administrativnímu centru této pražské čtvrtě pro nových více než 10 000 obyvatel. Celý smíchovský nádražní prostor se scvrkne, přemění. Na koleje s Kremáky tak zbudou jen vzpomínky a také některé fotografie.